Komplikovaná cesta za hladkou nitkou
Náprstkovo muzeum v Praze je známé především sbírkami ilustrujícími rozmanitost asijských, afrických a amerických kultur. Jeho pracovníci se ale vedle opatrování těchto sbírek pustili i do chovatelství. Příliš se ale od poslání muzea nevzdálili, pořídili si totiž jednoho typicky čínského nočního motýla, jehož kukly by v etnografických sbírkách rozhodně chybět neměly. Podrobnosti nám prozradila doktorka Helena Heroldová.
Jak vlastně tradice chovu bource morušového v Náprstkově muzeu začala?
Začala v roce 2006 vlastně jako takový žert. Tehdy jsme připravovali výstavu o čínském oděvu, byla to velká výstava zapůjčená z Čínského národního muzea hedvábí. Čínští kolegové přivezli takové plastové bource, kteří měli být vystaveni jako ukázka zvířátka, ze kterého se hedvábí získává. Tak mě napadlo, opravdu víceméně jako žert, proč mít plastové bource, když můžeme mít živé. Kolega zjistil, že v Brně, na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity, je jeden vědecký pracovník, který je chová ze studijních důvodů. Napsali jsme mu a on nám poslal krabičku s vylíhlými bourci.
Jak dopadl ten váš první chov?
Ne úplně dobře. Dělali jsme totiž na začátku řadu chyb, které se ukázaly jako typicky začátečnické a byly docela zásadní. Asi nejhorší věc, a způsobila jsem ji já, bylo, že jsem chtěla, aby morušové listí, kterým jsme bource krmila, bylo skutečně čisté. A protože jsem ho trhala různě po Praze, tak jsem měla pocit, že je špinavé a že je třeba ho umýt. Každý lístek jsem omývala ve vodě a ještě mokrý ho dávala bourcům – jenže listí musí být sice čerstvé, ale hlavně suché! Takže první bourci, které jsme měli, sice přežili, a celou dobu jsme si říkali, že nevypadají tak, jak by měli.
Byli hubení?
Ne, hubení ne, nemocní bourci se poznají podle jiných znaků – mají takovou nepěknou barvu aj.
Jsou vajíčka bource morušového velkou vzácností? Kolik u nás existuje chovatelů?
Myslím, že zas tak velká vzácnost to není, navíc bourec morušový se u nás dokonce pěstoval na hedvábí ještě v 50. letech. Postupně se nám hlásili pamětníci, kteří vzpomínali na poválečná léta, že ještě tehdy byly tendence chovat bource a vyrábět hedvábí na prodej. Nicméně v našich klimatických podmínkách je ten chov trošku problematický, protože bourec je docela citlivý na vlhkost, teplotu, potřebuje určité stabilní klima, a to zde není možné zcela zaručit. On se líhne v květnu, červnu a potřebuje stabilně teplo a určitou vlhkost. U nás ale v květnu může i sněžit nebo naopak může být horko, a to mu nedělá dobře.
Řekněte nám něco k životnímu cyklu bource morušového – ten jednou ročně probíhá podle přesně daného harmonogramu, že?
Přesně tak, probíhá jednou ročně, nicméně v jižních oblastech Číny to může být i dvakrát ročně. Cyklus je právě vázán na určité klima a také právě na přítomnost morušového listí. Bourec se totiž živí pouze morušovým listím.
Kolik toho listí housenka bource morušového spořádá?
Poměrně hodně, opravdu to znamená chodit neustále pro listí a neustále krmit. Je to podstatná zásada chovu, protože bourec je zcela domestikovaný tvor, je zcela závislý na člověku. Je to vlastně jedno z nejstarších domestikovaných zvířat, bez péče člověka není schopen přežít. Housenky, když se vylíhnou, tak už od prvních chvil potřebují listí. Během zhruba 30-ti denního cyklu, kdy se několikrát svlékají, několikrát mění velikost, žerou stále více a více, takže z malinkých larev po vylíhnutí vyrostou po 30 dnech zhruba do 10-ti centimetrové délky.
To je tedy stádium housenky, jak potom probíhá zakuklení?
Asi po 30-ti dnech přestávají žrát, jsou apatické, ale na druhou stranu hledají úkryty, a to už je signál k tomu, že se chtějí kuklit. Musí se jim připravit místo, kde by se mohly zakuklit. Tradičně se k tomu používaly různé větvičky nebo sláma. My jsme zkoušely různé metody, osvědčily se nám plata od vajíček, která se jim velice líbila. Zkrátka potřebují nějaké místo, kam si zalezou a kde začnou vypouštět hedvábné vlákno.Trvá to asi 2-4 dny, než se zakuklí. Udělají si jakousi hrubou kostru z hedvábného vlákna a pak kolem sebe začínají ovíjet samotnou kuklu.
Odkud to hedvábné vlákno housenka vypouští?
Vypouští ho z hlavy. Setkala jsem se s tím, že si lidé myslí, že stejně jako pavouk vypouští vlákno ze zadečku, ale to vlákno je produkováno ze dvou žláz na hlavě, které jsou těsně vedle sebe a ta dvě vlákna, hned jak jsou vypouštěna, ztuhnou, na vzduchu se spojí a utvoří jediné hedvábné vlákno.
Jak dlouhé to vlákno použité pro výrobu jednoho kokonu může být?
Je to kilometr až kilometr a půl, a to je na tom to nejzajímavější, protože to vlákno je opravdu jednolité, dlouhé a je velice hladké. A v tom je právě ten vtip, proč je hedvábné vlákno tak ceněné - protože jiné přírodní materiály, například bavlna nebo len mají vlákna krátká, nit je tvořena mnohými tenkými vlákénky. Proto se také bavlna, vlna nebo len snadno roztrhnou. Hedvábné vlákno je oproti tomu jednolité, dlouhé a pevné.
Když motýl vylézá z kokonu, naleptá jej a tak ho vlastně poškodí. Jak to tedy dělají velkochovatelé v Číně nebo v Íránu, aby získali co nejkvalitnější a co nejdelší hedvábné vlákno?
Část kokonů nechají, aby se z nich vylíhla další generace, část kokonů se spaří v horké vodě, čímž se uvolní látky, které drží kokon pohromadě. Kokon je totiž velice pevný, takhle se vlákno uvolní a je ho možné začít odmotávat.
Po jaké době se z kokonu vylíhne dospělý motýl a jak dlouho potom žije?
V kokonu probíhá zajímavá přeměna, tam se totiž housenka ještě jednou svlékne a přitom přemění v motýla. Asi po týdnu motýl naleptá kokon a vyleze. Je bílobéžový, vypadá jako hezká můrka, má chlupaté tělíčko. Dospělý jedinec už nepřijímá potravu, jeho jedinou starostí je najít si druha nebo družku a naklást novou generaci. Což trvá asi týden.
Řekněme si tedy jaká byla letošní sezóna.
Letošní sezóna nebyla moc dobrá, ale podařilo se, nová generace bude. I když jsem měli docela velké ztráty už od samého začátku.
Čemu je přičítáte?
Přičítáme je jednak počasí, protože změny tlaku a charakteru počasí, tj. pár dnů horko a pár dnů zima, to bourcům opravdu nesvědčí. Další věcí je, že bourec je poměrně dost náchylný k různým chorobám a ve všech příručkách o hedvábnictví se píše, že jakmile se objeví choroba, tak je to velice špatné. Povinností chovatele je neustále pozorovat, zda se neobjeví nějaké příznaky choroby a skutečně bez milosti nakažené jedince odstranit, byť by jich bylo hodně.
Prozraďme, že jste vychovali pár, samičku a samečka. Kolik vajíček samička nakladla?
Abych řekla pravdu, nepočítali jsme to. Ta vajíčka jsou strašně malinká, vypadají jako zrnka máku. Ačkoliv jsou to motýlci a mají křídla, tak nelétají. Když vylezou z kukly, jediné, čeho jsou schopni, je najít si druha. Potom se spáří, to trvá několik hodin, ale i třeba dní, a ihned potom dojde k tomu, že samička začne klást vajíčka. Sedí na místě, točí se dokola a klade jedno vajíčko za druhým. Bohužel potom sameček i samička uhynou a vajíčka, která mají tmavě šedou až černou barvu, to znamená, že jsou oplodněná, se potom schovají do příštího roku. Mohou se třeba dát do lednice nebo obecně na nějaké chladné místo.
Nicméně jste se za těch pět let stali ostřílenými chovateli...
No, stali (smích). Bourec je docela zajímavé zvířátko, i když je to hmyz, mám dojem, že nějakým způsobem reaguje na svého chovatele, takže chov je i roztomilá zábava.
Ono je možná příjemné i to, že se o ně musíte starat jenom ty dva měsíce v roce, pak máte deset měsíců klid.
To je pravda. I když ta doba, kdy se člověk musí starat o bource, je docela perná. Ten druhý nebo třetí rok, když jsme měli chov největší, jsem v podstatě měsíc jezdila po Praze s kabelkou, kde jsem měla zahradnické nůžky a igelitku, a jakmile jsem někde viděla moruši, otrhávala jsem ji, se strachem, že na mě někdo přijde a vynadá mi. Také mám z té doby různé historky (smích).
Neuvažovali jste tedy v muzeu o vysazení moruší?
Je možné, že k tomu dojde, protože zřejmě dojde k rekonstrukci zahrádky v Náprstkově muzeu a už jsme se domlouvali, že bychom tam moruše vysadili.
