Indonésané: Různí, ale jednotní
V Indonésii žije 200 až 300 etnických skupin, a tak je celkem logické, že jejich mentalita, náboženství, rituály, zvyky i jazyky se vzájemně značně liší. Indonésané si tuto skutečnost samozřejmě dobře vědomují, a tak se cíleně snaží o vytvoření indonéské identity. Je s podivem, že až na výjimky se jim to daří.
Dnešnímu modernímu indonéskému státu předcházela koloniální nadvláda Nizozemců, trvající 350 let a japonská okupace během 2. světové války. Prvním indonéským prezidentem se stal 17. srpna 1945 Sukarno. Státní znak tvoří mytický pták Garuda, který má na prsou erb rozdělený do pěti polí představujících pancasilu neboli pět zásad indonéského národa – víru v jednoho Boha, humanitu, jednotu, demokracii a sociální spravedlnost pro všechny. 17 per na každém křídle symbolizuje den a 8 per na ocase zase měsíc vyhlášení nezávislosti. 19 per pod erbem a 45 na krku připomíná rok 1945. Garuda zároveň ve svých drápech třímá stuhu s nápisem ve staré javánštině: Bhinneka Tunggal Ika – různí, ale jednotní.
Indonésané, kteří jsou vždy hrdi na svůj etnický původ a téměř vždy na svou státní příslušnost, si své nezávislosti velmi váží i po více než65 letech. Každá rodina si v den vyhlášení samostatnosti zdobí dům indonéskými červeno-bílými vlajkami. Již od července je nabízí pouliční prodejci, kteří tlačí svůj vozík, na němž jsou umístěny také dlouhé bambusové tyče ozdobené červeno-bílými pruhy. Ty se pak zabodnou do země a na ně se pověsí vlajka. K oslavám nezávislosti patří i každoroční přemalovávání nápisů na zděných plotech kolem domů, kde je vždy uveden aktuální rok výročí.
S nezávislostí jsou spojeny zpravidla také různé hry a soutěže pro děti a dospělé v sousedství. Hlavní událostí je však vztyčení vlajky před Prezidentským palácem, na státních úřadech a školách. V České republice si Indonésané svůj velký den připomínají slavnostním vyvěšením vlajky na indonéském velvyslanectví. O pár dní později se koná společenské setkání pro širší veřejnost s tancem, hudbou a samozřejmě občerstvením. Podávání jídla je totiž pro Indonésany nedílnou součástí každé, i sebemenší akce.
Ne všechna etnika přijímají s radostí fakt, že jsou součástí této multietnické a čtvrté nejlidnatější země světa. Asi nejznámější je případ provincie Východní Timor. Na rozdíl od zbytku Indonésie, kterou ovládali Nizozemci, byla východní část ostrova Timor až do poloviny 70. let 20. století kolonií Portugalců. V roce 1975 zdejší obyvatelé vyhlásili nezávislost, avšak již o rok později toto území anektovala Indonésie. Její nadvláda trvala až do roku 2002, kdy se Východnímu Timoru po mnoha letech utrpení a násilí ze strany indonéské armády podařilo získat nezávislost.
Další oblasti usilující o sebeurčení, nebyly už tak úspěšné. Hlasy volající po svrchovanosti se již po mnoho let nejčastěji a nejintenzívněji, i když bezúspěšně, ozývají z Papuy – nejvýchodnější provincie Indonésie. Je pravda, že i při letmém pohledu na obličeje původního obyvatelstva je každému jasné, že tito lidé mají jen málo společného s ostatními obyvateli Indonésie. Dalšími regiony, které v průběhu 20. století toužily po autonomii, byly například Aceh na Sumatře nebo Moluky na východě Indonésie. Vláda však stále proti těmto tendencím tvrdě vystupovala a vystupuje. V první řadě se bojí, že povolí-li samostatnost jedné oblasti, zanedlouho se rozpadne celý státní celek. Dalším nezanedbatelným faktorem je ekonomická stránka věci, neboť oblasti se separatistickými tendencemi často disponují různými nerostnými surovinami a Indonésie by o ně pochopitelně nerada přišla.
Vraťme se však k otázkám spojeným s jednotou Indonésie. Již v roce 1928, tedy 17 let před vyhlášením nezávislé republiky, byl na Kongresu mládeže v Batávii, dnešní Jakartě, ustanoven takzvaný jazyk národní jednoty. Etnika obývající dnešní Indonésii usilovala od počátku 20. století o osvobození od nizozemské koloniální nadvlády a bylo jasné, že k tomu budou potřebovat jednotící jazyk srozumitelný všem. Do úvahy připadalo několik možností. První, hned na počátku zavrženou, byla nizozemština. Pro její užívání hovořila skutečnost, že část obyvatelstva jí byla v té době skutečně schopna komunikovat. Jasným minusem však byla skutečnost, že Nizozemci Indonésii po staletí kolonizovali, tudíž by volba tohoto jazyka – především z emocionálních důvodů – nebyla nejmoudřejší. Další možností byla javánština, kterou mluví kolem 50 % celkové indonéské populace, avšak i výběr tohoto jazyka se nakonec ukázal jako nevhodný. Javánština totiž disponuje zdvořilostními rovinami, v rámci kterých se například rozlišuje, zda hovoří mladší ke staršímu či nadřízený s podřízeným.
Zakládá-li se demokratický stát, má být i jeho jazyk založený na demokratických principech. Volba nakonec padla na malajštinu, jazyk, který byl lingua franca jihovýchodní Asie již od středověku. Malajština byla nazvána indonéštinou, jazykem národní jednoty, a v roce 1945 se stala jediným úředním jazykem nezávislé Indonésie. I v dnešní době je jen velmi málo jedinců, pro které je indonéština mateřským jazykem, tím je totiž pro ně jazyk etnika, ke kterému patří. Indonéštinu dnes však ovládají téměř všichni obyvatelé, neboť je základním dorozumívacím prostředkem v médiích, ve školách i na úřadech.
Budete-li si s Indonésany povídat, vždy Vám s náležitou hrdostí neopomenou zdůraznit, ze které části Indonésie pocházejí a proč je jejich etnikum zajímavé, či dokonce lepší než jiné. Přestěhují-li se jinam, rádi si zdobí domy atributy spjatými se svým etnikem. A tak jsou třeba v Jakartě k vidění „pravé“ balijské domy či obydlí doplněná dřevořezbami Toradžů ze Sulawesi. Pocitu etnické sounáležitosti je však vždy nadřazen pocit příslušnosti k indonéskému národu. A tak si můžeme být jisti, že stejně jako letos, tak i v dalších letech budou indonéské rodiny vyvěšovat před své domy dvoubarevné vlajky a přetírat nápisy na plotech, aby dostáli heslu na státním znaku – „různí, ale jednotní“.
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
