Hranice mezi minulostí a současností

Motoristé to mají snadné, každé vozidlo starší 20 let je zkrátka veterán. Ale jak odlišují historici to, co je ještě předmětem jejich studia minulosti a co už spadá pod pojem současnost, kterou mají za úkol zkoumat jiné obory poznání?

„To, co se stalo včera, jsou z mého pohledu už dějiny,“ říká Jaroslav Šebek z Historického ústavu AV. A současně dodává: „K dějinám je však třeba mít i určitý odstup a nadhled.“ Pro vědecký výzkum to však ještě nestačí. Je totiž důležité, aby měl historik k tématům, která studuje, také dostatečné množství pramenů. Ne snad, že by jich kolem nás bylo málo, naše internetová doba je přímo zahlcená informacemi. Jak však podotýká Jaroslav Šebek, pro studium historie jsou důležité archivní materiály. „Řada archivů má lhůtu, kterou uplatňuje na jejich otevírání. Třeba Vatikánské archivy jsou otevřeny teprve několik let do roku 1939. Řada velkých témat církevních dějin tak čeká na své archivní reflexe.“

Dějiny v paměti

Nad tím, kde jsou hranice mezi historií a současností, se zamýšlí také historik z Ústavu pro soudobé dějiny Michal Kopeček. Charakterizuje „soudobé dějiny“ jako ty, které si pamatujeme a jsou zatížené nějakou autoritativní či totalitní minulostí. Dobu následující tak nazýváme „nejnovějšími dějinami“. Hranice roku 1989 je tu tak jasně daná. Navíc z doby před rokem 1989 máme dostupné také mnohé archivní materiály. Po Sametové revoluci totiž byly otevřeny archivy různých institucí fungujících v dobách komunismu.

Listopad 1989 na Václavském náměstí|foto: licence GNU Free Documentation License, Piercetp

„Na archivní materiály z pozdějších let se už vztahuje standardní archivní zákon, podle kterého mnohé dokumenty uvolňují po 30, ale i 50 letech.“ Michal Kopeček proto zdůrazňuje, že „nestranné posouzení této doby přijde na řadu až po dalších desetiletích, kdy se začnou tyto archivní materiály uvolňovat“.

Pokud je hranice soudobých dějin na jedné straně daná rokem 1989, na opačné straně se stále posunuje směrem k současnosti. „Soudobé dějiny jsou ty, které mají ještě pamětníky. Historici je tak mohou konfrontovat s živou pamětí soudobých lidí,“ říká Michal Kopeček.

Historické předěly kolem nás

Pamětníci rok 1989 nepochybovaly v době Sametové revoluce, že jsou svědky, či přímo aktéry historického mezníku. Podobným předělem, jako 17. listopad, bylo také datum 11. září 2001 a teroristické útoky na New York a Washington. „Byla to událost, která byla svým způsobem děsivá, strašlivá, rozhodně v prvních dnech jsem prožíval úzkost,“ vzpomíná „pamětník“ a historik v jedné osobě Jaroslav Šebek. „11. září jsem rozhodně vnímal jako výrazný přelom a myslím, že ta symbolická hodnota se bezezbytku naplnila.“

Kde ještě můžeme vidět v naší nedávné minulosti významné historické předěly? Rozhlédněte se kolem, právě je prožíváme, i když se nás zdánlivě až tak nedotýkají. Jak ale jinak nazvat revoluční hnutí v islámských zemích? Jaroslav Šebek ho komentuje z pohledu historika, vizím do budoucna se tedy brání: „Je otázka, co vlastně můžeme čekat od tohoto jara islámských národů 2011, protože v této chvíli je tento proces z mého pohledu na začátku.“ Jaroslav Šebek se vyhýbá i srovnání s rokem 1989. „Zatím bych neřekl, že jde o něco podobného, jako je rok 89 ve střední Evropě. V tomto směru je třeba opatrně hodnotit, protože zatím nevíme, do jaké míry bude toto jaro směřovat pozitivním směrem a do jaké míry to může mít za následek velké komplikace mezinárodní politiky.“

Všichni jsme zkrátka během našich životů svědky historických událostí, ale nezapomínejme, že je neprožíváme jen pasivně. Jsme současně jejich aktéry. Proto právě na nás záleží, jaké dějiny našim potomkům zanecháme.