Valdštejn a Lukrecie
Jméno Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna je proslulé ve spojení s historií třicetileté války, kdy byl nejvyšším velitelem císařských vojsk. Známé jsou také okolnosti jeho násilné smrti v Chebu roku 1634. Ota Filip se ale v románu Valdštejn a Lukrecie zaměřil na mladá léta tehdy chudého šlechtice, který svolil k smluvenému sňatku se starší ženou.
Už historie samotné knihy je dobrodružná. Ota Filip ji napsal v 70. letech minulého století, v době, kdy roku 1974 nuceně opustil tehdejší Československo a přestěhoval se do Německa. Inspirací mu byl vojevůdcův životopis, který sepsal Golo Mann: "Těch 900 stránek jsem přečetl skoro jedním dechem a byl jsem, z poloviny Valach z Hošťálkové u Vsetína, tak trochu zklamán." Rozladění spisovateli způsobil fakt, že v životopisném díle byla jen strohá zmínka o Valdštejnově prvním manželství s majitelkou vsetínského panství, Lukrecií Nekšovou z Landeku. Základ příštího románu se začal rýsovat – pětileté manželství, díky němuž byla „nastartována“ úspěšná kariéra, neboť dědictví vsetínského panství zřejmě položilo základ vojevůdcově majetkové prosperitě. Co ale prožívali dva lidé, kteří se takto řízenou smlouvou potkali?
Nakonec nevzniklo dílo, v němž by byla zkoumána jen opominutá historická okolnost. Autor rozvinul dvě dějové linie, dávající čtenářům na výběr, jak se také mohly události, pro které není přesný záznam a popis, odehrát. Manželství z počátku 17. století se stalo jakýmsi vzorem či obzorem, vůči němuž postavil Ota Filip milostný vztah ze současnosti - příběh Martina Orsága, mladého historika, pátrajícího v archivech vsetínského zámku. Jeho předci, jak mu dokládá rodová kronika, měli cosi do činění s působením Albrechta z Valdštejna. A tak jako by se historie znovu probouzela a někdejší aktéři měli teprve nyní dohrát své party.
Prvotina Oty Filipa, Cesta ke hřbitovu, byla přirovnávána k Zbabělcům Josefa Škvoreckého. A jistě i jeho další dílo je výrazné kombinací kritičnosti a grotesknosti, díky čemuž se jasněji zjevují slabiny příliš silných slov a proklamací.
Oproti tomu je román Valdštejn a Lukrecie intimním příběhem, historickou fabulací, která má spíš posloužit jako opora a ozvláštnění k milostnému vztahu mezi mladším mužem a starší ženou. Jestliže autor v soužití dávných šlechtických manželů domýšlí možnost oddanosti i zištné lásky, díky níž se Valdštejn snaží postavit proroctví svého horoskopu a všemi prostředky zamezit manželčině smrti – jeho současník je kariérista, který navíc nabídnuté příležitosti využívá s jakousi naivitou, tak jako by jen nuceně přijímal a událostmi byl smýkán. To je hlavní rozdíl mezi ním a Valdštejnem. Proto také Martinův příběh končí mnohem beznadějněji, než historie ovdovělého Valdštejna. Zůstává sám s pachutí vlastní slabosti: „Stočen na posteli do klubíčka čekám, až mě nárazy času odnesou; valím se řečištěm dob. Kdysi jsem chtěl být balvanem, dnes jsem jen ohlazeným oblázkem.”
Kniha Valdštejn a Lukrecie patří v díle Oty Filipa k těm méně zásadním, jako by v ní autor jen prověřoval příští „velká témata“. Svou zdánlivou drobností ovšem může posloužit k ostřejšímu nahlédnutí závažné drobnokresby lásky a mezilidských vztahů.
Ota Filip, Valdštejn a Lukrecie, Host, Brno 2011, 190 s.