Maska: Šílenství má podruhé zelenou
S vydáním dalších komiksových příběhů psychopatické Masky je na místě začít si broukat oblíbené písně, v nichž zelená se line záře, zelená je dobrá a jen zelená to může být. Není na místě zezelenat závistí. Barva ústředního artefaktu ostatně avizuje zábavu maniakálního druhu, nikoliv žaludeční potíže.
V posledních letech u nás patří k běžné praxi, že o existenci slavných komiksových postav informují filmové adaptace. V kladném případě diváci zjistí, že snímek vychází z papírové předlohy s bohatou historií, čímž se opět trošku zaplní vakuum vytvořené desítkami let restrikcí. Nedaří se však pokaždé. Dle několika nedávných rozhovorů zůstává původní podoba často skryta u hrdinů jako Thor, Hellboy nebo Green Lantern, přičemž se dá předpokládat, že Maska na tom bude ještě mnohem hůř.
Rozšklebený obličej se dostal do všeobecného povědomí díky filmu s gumovým Jimem Carreym v hlavní roli. Přestože snímek obstojně ctil fantasmagorický základ komiksu, originál je přeci jen mnohem temnější, bizarnější a agresivnější. Zápletky se drží jednoduchého principu – když si někdo nasadí masku severského boha ohně Lokiho, dostane se pod jeho patronaci. Nositel získá nesmrtelnost a možnost zhmotňovat z ničeho svá nejpodivnější přání. Problémem ale je, že magický artefakt i v tom největším dobrákovi zvýrazňuje stinné stránky, což automaticky vyústí v ničení a vraždění.
Názorný příklad poskytuje hned první příběh z druhého souborného vydání. Ray Tuttle žije osamoceně se svojí nemluvící dcerou. O ženu přišel během tragédie v zábavním parku, za kterou ani skutečný viník nestanul před soudem. Penězi se holt dá spravedlnost poupravit. Jednoho dne ale bezdomovkyně přinese dřevěnou masku do Rayovy zastavárny. Jako nejlepší nápad se jeví využít speciálních schopností k odplatě na všech, co kdy ublížili raněnému vdovci nebo jeho malé holčičce. Jenže s nastalým zmatkem a mediální pozorností se za Kebuloněm stahují gangy ze všech koutů světa, protože by si destruktivní moc chtěly uzurpovat pro sebe.
Na úvodní části se dá také demonstrovat, že v Masce jsou scenáristi a kreslíři omezováni pouze vlastní fantazií. Čím bizarnější nápady mají, tím je výsledek atraktivnější. Když se Ray poprvé změní v zeleného šílence, má na sobě vestu s motivem očí. V okamžiku, kdy vyskočí z okna a je sražen náklaďákem, bulvy se zhmotní a rozlétnou do všech stran. Kreslíř Peter Gross taktéž řazením panelů rozlišuje, zda-li má Ray relikvii zrovna na sobě, nebo ne. V klidném stavu se děj odehrává v tradičních obdélníkových obrázcích, při anarchistickém běsnění se strany porůznu deformují, postavy z největšího obrazu zasahují do panelů menších a přítomny jsou také další podobné legrácky.
Bohužel se nedá říci, že by u následujících příběhů pracovali obdobně kreativním způsobem též další autoři, poměrově je to půl na půl. Kvůli slabším kusům se ale vkrádají myšlenky, co všechno by se mohlo dít, kdyby se tématu chopili talentovanější tvůrci. Pochvalu se přesto hodí poslat směrem k překladateli. V originále staví Maska spousty fórků na jazykových dvojsmyslech, které se otiskují do vizuálu. Jde sice o nepřeložitelné hříčky, ale nutno podotknout, že pouze několik událostí vymizelo do ztracena. Darek Šmíd často využívá alespoň českých reálií, které celkem příjemně podtrhují bláznivost dění.
Příběhy s Kebuloněm stále zaujmou a rozhodně by seznamka s jednou z nejslavnějších postav nakladatelství Dark Horse měla být příjemnou zkušeností. V českém prostředí se navíc z ranku černého humoru s infantilním nádechem významněji zavedl jen vesmírný zabiják Lobo. A nebylo by na škodu, kdyby se Maska přidala právě k němu. Zelené blbnutí poskytuje potěšení na více rovinách než blbnutí modré.
Maska: Omnibus 2, scénář Evan Dorkin, Robert Loren Fleming, Rich Hedden, John Arcudi, Bob Fingerman, kresba Peter Gross, Gary Erskine, Goran Delic, Doug Mahnke, Sibin, překlad Darek Šmíd, nakladatelství BBart, 2011, 384 s.