Moje generace všechno pokazila, říká sir Nicholas Winton
Jedním z velikánů naší doby je sir Nicholas Winton zvaný britský Schindler. Asi není nutné připomínat, že se zasloužil o záchranu 669 hlavně židovských dětí z předválečného Československa. Rodiče s nimi tehdy do Británie nesměli přijet, to byla důležitá podmínka jejich přepravy do Británie. Děti ovšem musely mít na cestě přes Evropu do ostrovního království doprovázeny. I o to se tehdejší člen londýnské burzy Nicholas Winton postaral.
„Britové nebyli ochotni povolit dětem vstup do země bez doprovodu. Koneckonců tehdy byly britské děti evakuovány z Londýna. Byla to obtížná doba,“ konstatuje Nicholas Winton. „Když jsem šel na ministerstvo vnitra, sdělili mi podmínky, na jejichž základě můžu děti do Británie přivézt. Bylo zapotřebí uvést do chodu pražskou kancelář a splnit podmínky britských úřadů,“ vysvětluje.
Člověk žasne nad jeho pamětí – s jakým přehledem líčí události staré 72 let. Akci na záchranu dětí zahájil v hotelu Šroubek na Václavském náměstí, který dnes nese název Evropa. Spolu s britskou poslankyní Eleanor Rathbonovou navštívil několik uprchlických táborů na českém venkově a během tří týdnů usilovné práce připravil podklady pro své dětské transporty.
Ovšem zdaleka ne všichni Britové měli tehdy pro jeho snahy pochopení. Už vůbec ne jeho kolegové v londýnské City. „Byl jsem tehdy na dovolené a moje firma nebyla ochotna dát mi víc času. Byli velice proti tomu, co jsem v Československu dělal. Byli přesvědčeni, že prohrajeme válku s Hitlerem. Chtěli, abych se vrátil. Chtěli se s Hitlerem usmířit. Proto jsem ze City odešel,“ popisuje sir Nicholas.
Nebýt brýlí, byl bych mrtvý
Nyní už přes padesát let bydlí v pěkném jednopatrovém domě na okraji města Maidenhead, kde s manželkou vychovávali dva syny a dceru. Manželka původem z Dánska mu zemřela před dvanácti roky. Ve svých 102 letech je sir Nicholas velmi čilý a pozorný hostitel.
Jeho obývací pokoj s výhledem na překrásnou zahradu je vyzdoben fotografiemi ze setkání s prezidenty Václavem Havlem a Billem Clintonem. Horní patro domu je depozitářem jeho rozsáhlého archivu. Nabízí mi českou griotku a vypráví, jak se stal pilotem.
„Naučil jsem se létat v civilu, a když jsem chtěl nastoupit do Královského letectva, přišel jsem tam a řekl: ,Jsem kvalifikovaný pilot, jistě mě rádi vezmete.‘ Ale bylo mi řečeno, že nosím brýle a jako pilota mě nepotřebují. Takže brýle mi zachránily život. Dal jsem se proto ke Královskému letectvu jako instruktor,“ dodává sir Nicholas se špetkou nostalgie.
Stavím domov pro seniory
Po válce byl z Královského letectva demobilizován a přijal místo v přípravné komisi mezinárodní organizace pro uprchlíky v Ženevě. Hodně cestoval po celé Evropě, vrátil se i do Prahy. Ale s největším zápalem se po odchodu do důchodu pustil do dobrovolné dobročinné práce.
„S tímto druhem práce jsem začal, protože jsme měli duševně postižené dítě. A tak jsem v Maidenhead založil společnost pro tyto děti – Mencap, kde jsem stále předsedou. A před dvaceti třiceti lety jsem začal s domovem pro seniory Abbeyfileld. Právě jsme zahájili stavbu nového domu v Burnhamu za 4 milióny liber s kapacitou 30 lidí,“ poznamenává sir Nicholas s dávkou hrdosti.
Když se hovoří o jeho dětech, je třeba jasně rozlišovat mezi jeho vlastními dětmi a vnoučaty a těmi, které vyvezl z Československa a které ho oslovují Nicky. Často ho navštěvují a má ze všech upřímnou radost, i když jich ubývá. Celá řada z nich je už na pravdě Boží. Zachraň jeden život, zachráníš lidstvo, praví hebrejské učení talmud. O siru Nicholasovi to platí 669krát.
Moje generace se nemá čím chlubit
„Člověk dělá, co může na daném místě, ale moje generace všechno pokazila. Lidé jsou příliš chamtiví a neupřímní. A nejvíc politováníhodné na tom je, že se nic nedá odčinit. Mám na mysli současné události. Třeba když na Trafalgarském náměstí někdo může vyvolat nepokoje jen tím, že stiskne knoflík svého mobilu. Je to strašné,“ myslí si sir Nicholas.
O tom, že jeho skromnost a obětavost nezná mezí, se dozvěděli televizní diváci i čtenáři novin a internetových stránek ve světě ještě dlouho předtím, než ho královna za jeho službu pro veřejnost pasovala na rytíře. To bylo v roce 2003. Když sir Nicholas říká „moje generace všechno pokazila“, je to tak trochu filozofický výrok. Jednotlivec nikdy nezvládne všechno, co by si přál. I přes veškerou dobrou vůli.
Zachraňoval jsem jejich život, nikoli duši
Na současném Západě není mnoho lidí, kteří se dožijí slavnostního odhalení vlastní sochy. Sir Nicholas patří do této kategorie. Jedna taková socha je na prvním nástupišti hlavního nádraží v Praze, odkud byly v létě roku 1939 vypravovány vlakové soupravy s Wintonovými dětmi. Jeho další sochu, tentokrát vsedě na lavičce, najdete na třetím nástupišti nádraží v Maidenhead.
Ledaskdo by si myslel, že sir Nicholas vyznává židovskou nebo křesťanskou víru. Není to tak. Narodil se v Londýně, jeho rodiče byli přistěhovalci z Německa. Maminka byla Židovka, ale celá rodina se nechala pokřtít. Sir Nicholas říká, že je agnostik. To znamená, že z hlediska víry sedí na plotě. Boha neodmítá, ale ani ho nevyznává.
Když několik rabínů Wintonovi v roce 1939 vyčítalo, že vyváží do Británie židovské děti k pokřesťanštění se souhlasem jejich rodičů, jejich kritiku rázně odmítl. Argumentoval, že děti jsou naživu. Zachraňoval jejich život, nikoli jejich duši. Řekl jim: „Vážení pánové, já mám svou práci, vy máte také svou. Jestliže dáváte přednost mrtvému Židovi před konvertitou, je to váš problém.“
Dnešní lidé myslí jen na sebe
Je 102 roky mladý sir Nicholas spíš skeptik, nebo spíš optimista, co se týče vyhlídek Británie? „Myslím, že se z toho dostaneme, ale bude to podle mě velmi těžké. Lidé jsou příliš egocentričtí, myslí jen na sebe a neuvědomují si, jak jsou na tom ti, kdo nemají co dělat,“ konstatuje Nicholas Winton.
„Jedna z prvních věcí, které jsem udělal po ukončení školy, bylo, že jsem v Londýně založil klub pro chlapce. Pokud adoptujeme etiku a kompromis, pak se možná někam dostaneme. Ale nevím, lidé jsou příliš chamtiví,“ dodává. A jak sir Nicholas snáší slávu, která přichází ze všech stran, nejen politických?
„Když jste v novinách a v televizi, všechno se šíří do celého světa. Potíž s tiskem je v tom, že co je velké, je nadměrné, co je nadměrné, je obrovské, a co je obrovské, je gigantické. Všechno se přehání, takže realitu už pomalu ani nepoznáváte,“ myslí si Nicholas Winton. „Například polovina toho, co mi lidé píší o roce 1938, vůbec není pravda. A přitom s tím nemůžete dělat vůbec nic. Je to jako čurat proti větru.“
Ať si novináři a spisovatelé říkají a píší, co chtějí, sir Nicholas Winton je opravdový gigant. Popřál jsem mu dobré zdraví do dalších let.
Sir Nicholas byl veden k tomu, aby pomáhal
Vladimír Kroc se ve vysílání prostřednictvím internetu spojil s režisérem a dokumentaristou Matějem Mináčem, autorem filmů Síla lidskosti a Všichni moji blízcí, věnovaných Nicholasu Wintonovi a jeho příběhu. Se zachráncem stovek československých dětí se zná přes deset let a posluchačům proto v rozhovoru přiblížil, jaký je sir Nicholas při osobním kontaktu.
