Literární poklady starého Islandu

5. říjen 2011

V nakladatelství Argo právě vychází v novém překladu staroislandská Sága o Völsunzích. Epické vyprávění o statečném Sigurdovi, draku Fáfnirovi, králi Atlim a nešťastné Gudrún sepsané neznámým autorem v 15. století na Islandu vychází ze starobylých germánských legend, které se také poté staly základem Písně o Nibelunzích a mnohem později také Wagnerovy opery Prsten Nibelungů.

Germánské bájesloví mělo také velký vliv na dílo J.R.R. Tolkiena a ozvuky starého severu tak nalezneme v počátcích moderní fantasy literatury. Sága o Völsunzích však tvoří pouze pomyslnou špičku ledovce starého islandského písemnictví a vůbec celé ojedinělé literární tradice země, která přes svou izolovanost a omezené prostředky dokázala ve středověku vytvořit neuvěřitelně bohatou zásobu psaných příběhů a moudrosti.

Island – to zdaleka nejsou jenom sopky, gejzíry, velryby a státní bankrot. Tahle krásná malá ostrovní země na severu Evropy se specifickou přírodou a historií se mimo jiné pyšní také zcela unikátní literární tradicí. Snad nejznámější jsou staroislandské ságy, o kterých ještě bude řeč – navíc slovo „sága“, dnes používané všude po světě, pochází právě z islandštiny a znamená „něco, co se vypráví“. Islandština se coby velmi puristický jazyk od tehdejších dob mnoho nezměnila – a dnešní Islanďané si tak mohou bez problémů přečíst knihy svých předků staré mnoho staletí. Stará islandská literatura tvořila vskutku ojedinělý fenomén mezi středověkým písemnictvím – už jen proto, jaký objem knih se z té doby dochoval. Když uvážíme, že v době před vynálezem knihtisku bylo nutno každý výtisk přepisovat ručně, navíc na v té době v poměrně chudé zemi velmi nákladný pergamen, dostáváme se z pouhých materiálních východisek k velmi zajímavým zjištěním – tedy k tomu, že jedním z nejliterárnějších středověkých národů byli právě Islanďané. A to jsme ještě vůbec nezmínili zcela zvláštní podobu literárních útvarů islandského písemnictví, které z velké části zastupuje veškerou staroseverskou literární tradici, neboť v žádné jiné skandinávské zemi se tolik psaných památek na archaickou dobu vikinských nájezdů nedochovalo.

02195992.jpeg

Tohle literární prvenství má v případě Islandu hodně co do činění se specifickou historickou situací země a její částečnou izolací od okolního světa. Pustý ostrov na severu Atlantiku, který obývala v druhé polovině 1. tisíciletí n. l. pouze hrstka irských poustevníků, si za své útočiště vybrali v letech 880 až 900 pohanští vikinští náčelníci a svobodní norští sedláci, kteří utíkali ze země před sjednocovací politikou norského krále. V roce 930 založili na Islandu alting – všelidový sněm (dodnes se stejně jmenuje islandský parlament), kde si v neobyčejně propracovaném právním a soudním systému začali své záležitosti řídit sami. K tomuto období, ještě před přijetím křesťanství na sněmu v roce 1000, se také vztahuje většina islandských rodových ság.

Ságy tvoří podstatnou část islandského písemnictví – a vedle mytologických písní neboli takzvané „eddické“poezie (podle jména dvou dochovaných kodexů – Edda) také její dodnes nejzkoumanější část. Ságy jsou v podstatě historickými kronikami – od těch klasických se však liší často až uměleckým ztvárněním a velmi osobitou poetikou. Dnes se dělí na několik druhů: ságy o dávnověku a ságy hrdinské – značně fantaskní líčení bájných dob s ozvuky staré severské mytologie, většinou psané později – sem patří kupříkladu nedávno znovu publikovaná Sága o Völsunzích; ságy o biskupech na Islandu a ságy královské o norských králích, které jsou dodnes poměrně spolehlivým pramenem při studiu severského středověku; a konečně ságy rodové neboli ságy o Islanďanech – vyprávění o životních osudech význačných i prostých obyvatel ledové země.

02310028.jpeg

Rodové ságy jsou zcela ojedinělým útvarem středověké literatury. Jde v postatě o skoro až románové převedení pár století starých osobních historií Islanďanů – tyto ságy byly zapisovány pravděpodobně asi s dvousetletým odstupem od popisovaných událostí, předtím prý kolovaly v ústním podání. Nalezneme v nich nesmírně cenné detaily o životě obyčejných lidí v době, kdy na Islandě existovala v podstatě jedna z prvních demokracií severu. Ságy jsou velmi přínosné také z genealogického hlediska – nalezneme v nich do detailů zachycené rodinné vztahy, postavy jsou často představeny celým rodokmenem, což dnes možná působí poněkud rozvlekle, ovšem pro Islanďany, kteří si na podobné věci dodnes potrpí, jde o nesmírně cenný informační zdroj o jejich předcích. Islandská populace žila také dlouho dobu takřka izolovaně od okolního světa a staré ságy jsou tak rovněž cenným zdrojem i při dnešním zkoumání islandského genofondu, jehož výsledky jsou aplikovány v nejmodernější medicíně.

02140333.jpeg

Ty nejznámější rodové ságy – jmenovitě i do češtiny přeložená Sága o Egilovi Skallagrímsonovi vyprávějící o nejznámějším islandském bardovi a nezkrotném vikinském básníkovi nebo Sága o Njálovi, jejíž titulní postava je moudrý a ušlechtilý Njál, který je přes svou mírumilovnost nakonec v divokých bratrovražedných bojích, jež postihly celý Island, upálen ve vlastním domě – pak kromě své historické hodnoty obsahují i četné kvality literární. Přes nezaujatou popisnost, vyprávění ve třetí osobě a absenci psychologizace postav do nich přesto proniká něco z velkých příběhů té doby, plných skrývaných vášní a dojemných osudů postav, které se navíc skutečně odehrály. V ságách také nalezneme útržky staré severské poezie, zvané „skaldská“ podle básníků – skaldů, kteří pracovali s aliterovaným veršem a bohatě konstruovanými metaforickými opisy zvanými „kenningy“. Jeden z nejznámějších kenningů například popisuje Islanďany jakožto „obyvatele kůže obydlí velryby“ – na vysvětlenou: obydlí velryby je moře, kůže moře je led a obyvatelé ledu jsou Islanďané. V ságách také zaznívá leccos z tradované severské mytologie a zkazek o bozích Ódinovi, Freyovi, Thórovi a hrdinech jako byl Sigurd, Atli a Brynhilda – postavy společné pro celé germánské bájesloví.

Island je země plná zdánlivých paradoxů – malý islandský národ dokázal přes pohnuté dějiny i kruté přírodní podmínky vytvořit dílo, před jehož rozsahem i záběrem blednou ostatní, i mnohem vyspělejší národy středověku. Podobně živou výpověď o životě jedné společnosti na přechodu mezi pohanstvím a křesťanstvím a ústní a písemnou kulturu jako tu z pera starých Islanďanů prostě jen tak nenajdete – a to je snad, myslím, dostatečný důvod, proč číst staré islandské ságy i dnes.

02170584.jpeg

Úryvek ze Ságy o Njálovi:
„Njál se jmenoval muž, syn Tórgeira Gollniho, vnuk Tórólfův. Njálova matka se jmenovala Ásgerd a byla dcerou hersiho Áskela Němého. Ásgerd přijela na Island a zabrala zemi na východ od řeky Markarfljót mezi skaliskem Öldusteinem a horským výběžkem Seljalandu. Její syn Holta-Tóri byl otcem Torleifa Vrány, od něhož pocházejí lidé ze Skógu, a Torgríma Velikého a Skorargeira. Njál hospodařil na dvorci Bergtórshválu na Říčních ostrovech. Druhý statek měl v Tórólfsfeldu. Njál byl člověk bohatý a příjemného zevnějšku, ale bezvousý. Vyznal se dokonale v zákonech, že mu nebylo rovno, byl přívětivý, šlechetný a moudrý a viděl do budoucnosti. Rád přispěl každému dobrou radou a pomocí, a rady, které lidem dal, se vždycky osvědčily. Každému, kdo ho vyhledal ve svých nesnázích, pomohl v jeho těžkém postavení. Jeho žena se jmenovala Bergtóra. Byla to skvělá žena, velmi rozhodná, i když poněkud tvrdá. Měli spolu šest dětí, tři dcery a tři syny, a o nich všech vypravuje později tato sága.“

autor: Jan Bárta
Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.