Ve francouzské zoo se podíváte i do výběhů
Láska prý hory přenáší, prý je slepá, ale docela určitě se bez ní nedá žít. Láska ke zvířatům může zajít až tak daleko, že člověk chce splynout s přírodou a žít se zvířaty. Může pak svůj domov obývat spolu se zvířaty, nebo se odstěhovat do divočiny, aby jim byl co nejblíže.
Sourozenci Claude, Bernard a Monique Porezovi z městečka Estourmel v severní Francii naplňují svou lásku k přírodě v zooparku, který je vlastně jejich rodinným podnikem. Tam se ocitnete na dosah ruky nebo, chcete-li, na několik kroků od někdy i hodně exotických zvířat. Některá zvířata jsem si rád pohladil a od některých se raději držel dál.
Na první pohled je zvířecí park v Estourmelu něco jako velká farma. Na dvoře mezi domem a stodolou si kvokají slepice a posedávají husy. Za vraty stodoly však začíná jiný svět. Jeho návštěvníky vítá už z dálky osel Romeo, na svůj druh velice přátelský a nepaličatý.
Zoopark nedostává dotace, žije z návštěvníků
„Park si otevřeli v roce 1967 naši rodiče. Důvodem, proč to udělali, bylo jen a jen jejich zaujetí zvířaty. Oba byli děti zemědělců, ale na farmaření se dát nechtěli. Milovali však zvířata, co žila v hospodářství. A to je přimělo k tomu, aby si otevřeli park se zvířaty a ukazovali zvířata i ostatním lidem,“ vzpomíná na tatínka a maminku Claude Porez.
„Jsme dva bratři a sestra. Pokračujeme v díle našich rodičů. Tenhle park je naše živobytí. Žádné dotace od města ani odjinud nedostáváme. Žijeme jen ze vstupného. Tím, že si koupíte lístek, přispíváte na náš provoz,“ říká Claude Porez
Dospělí platí 7,50 eura – tedy asi 180 korun. Děti zaplatí přibližně 150 českých korun. V létě podle pana Claudea zavítají do parku každý den i stovky návštěvníků. Celý park má jen tři zaměstnance a majitele zároveň. O 25 druhů zvířat se starají každý den jen Claude, Monique a Bernard Porezovi.
Nejtěžší je starat se o opice
„Máme všechno dobře zorganizované a snažíme se co nejvíc vyvarovat nějakých problémů. Nejtěžší je asi starat se o opice – o makaky japonské. Máme patnáctičlennou tlupu včetně dvou letošních mláďat. Ti zkonzumují několik tun ovoce a zeleniny ročně, kdežto ostatní býložravci se živí trávou, která tu roste. Každý den jim k tomu ovšem přidáváme nějaké zrní,“ vysvětluje jeden z majitelů zooparku Claude Porez.
S panem Claudem procházíme šestihektarový pozemek se hřištěm, po kterém se procházejí kozy a slepice s kohouty, a míříme k expozici prvního světadílu. Za klokany a pštrosy emu. Do Austrálie.
Když se procházíte mezi klokany, nesmíte dělat rychlé pohyby. Koukají na nás, stříhají ušima, ale nebojí se. Tohle je totiž zoologická zahrada, kde si téměř může člověk na zvířata i sáhnout.
Opouštíme Austrálii, přesouváme se přes Indický oceán a jdeme do Afriky. Loučí se s námi emu a už jsme u afrických koz.
Africký býk budí hrůzu
Z dalších světadílů tu jsou k vidění například velbloudi, lamy, papoušci ara, stádo evropských daňků nebo i africký býk se dvěma kravami. Jeho špičaté rohy připomínají hladce otesané kůly. Ohnat se po mně hlavou, tak už mne vezou na šití na chirurgii. Přesto mne Claudeův bratr Bernard táhne s sebou do ohrady přímo před stádečko tupě zírajícího býka a jeho družek.
„Je sice pravda, že musíte být vždycky opatrný, ale on by vám neublížil. Leda nerad. Opakuji, že by to neudělal schválně. A nemusíte se bát. Máte mikrofon modrý a ne červený, tak zůstane v klidu,“ uklidňuje mě i Claude.
To nebyla moc velká útěcha, a tak jsem raději z ohrady rychle vycouval. Po příjemném odpoledni v rodinném zvířecím parku sourozenců Porezových jsem je nepřestával obdivovat. Za jejich obětavost, houževnatost a lásku, se kterou plní dál sen svých rodičů a sami jej žijí.
„Podle mne se nedá žít bez toho, aby byl člověk pro něco nadšený,“ svěřuje se Claude. „Děláme to hlavně pro naše návštěvníky. Milujeme to, co děláme, a žijeme pro náš společný podnik,“ uzavírá Claude Porez.
Zvětšit mapu: zoopark se nachází na kraji městečka Estourmel
