Fascinující ptačí přelety
Září je měsíc babího léta, čas sklizně a prvních příprav na zimu. Listy se začínají vybarvovat, odlétají vlaštovky a jiřičky a stěhovat se začíná i většina ostatních tažných ptáků.
Ptačí přelety, jeden z nejzajímavějších a stále fascinujících úkazů v ptačí říši, však překvapivě dlouho pozornosti přírodovědcům unikal. Ještě před dvěma sty lety byl například běžně rozšířen názor, že ptáci zimu prospí zimním spánkem, tak jako někteří savci. O vlaštovkách se prý věřilo, že se na zimu zahrabávají do bahna. Co je na tom pravdy, jsme se zeptali dr. Jaroslava Cepáka, vedoucího Kroužkovací stanice Národního muzea.
Podle starověké představy, například Aristotelovy, měly skutečně vlaštovky trávit zimu v bahně. Poslední vlaštovky se totiž před odletem shromažďují nad vodou, kde ještě najdou za podzimních dnů létající hmyz. A první vlaštovky po příletu na jaře se objevují opět nad vodou, kde loví hmyz. Starověcí myslitelé tedy předpokládali, že vlaštovky v bahně zmizí a na jaře vylezou. Představy o tom, že ptáci tráví zimu spánkem, nejsou tak staré, ještě u nás, v některých ornitologických pracích, například ve Vařečkově Ptactvu Písecka z roku 1880, se můžeme dočíst, že jiřičky tráví zimu v hroznech, podobně jako netopýři, v dutinách stromů. Obecně byla pro lidi asi nepředstavitelná myšlenka, že pták velikosti vlaštovky dokáže letět tisíce kilometrů na vzdálené zimoviště a pak se zase vrátit. Například ve starověku končily zeměpisné znalosti někde v severní Africe, nevědělo, co je dál, a pokud se tam nedostal tehdejší člověk, byl předpoklad, že se tam dostanou tito drobní ptáci, nepředstavitelný.
I dnes zůstává každoroční úkaz migrace fascinující a skoro až neuvěřitelný i pro nás. Kdy si migrací začali ornitologové všímat a kdy je začali víc zkoumat?
První pokusy se značením ptáků proběhly za účelem zjištění migrace v zimním období koncem 19. století a regulérně se kroužkuje od roku 1899. Začalo to v Dánsku, za průkopníka kroužkování ptáků je považován středoškolský profesor Hans Christian Mortensen, který označil první pár špačků. Počátkem 20. století začaly vznikat první kroužkovací centrály v Evropě, pak se kroužkování začalo rozvíjet až do dnešních dnů, kdy každá evropská země má kroužkovací centrálu, kroužkování ptáků se v Evropě věnuje několik tisíc kroužkovatelů a ročně se označí přes pět milionů ptáků na evropském kontinentu.
Věda ale od těch dob jistě pokročila. Jaké jsou současné metody, které se používají k výzkumu migrací?
Kroužkování jako metoda pro zjišťování migrace je neefektivní, protože na to, abychom získali zpětné hlášení o pohybu kroužkovaného ptáka z Afriky, musíme vydat velké úsilí a okroužkovat u některých druhů tisíce, či spíš desítky tisíc ptáků. Například u nás je takovým běžným migrujícím druhem rákosník velký. Naše populace zimují většinou v západní Africe - u nás se označuje 30 tisíc rákosníků, ovšem ze zimovišť v Africe máme pouze 8 nálezů! V současné době už ale rozvoj různých technických metod umožňuje například dávat ptákům satelitní vysílačky - miniaturizace satelitních vysílačů nyní pokročila tak, že se jejich hmotnost podařilo snížit na 5 gramů. Letos už bylo v Anglii označeno několik kukaček a výsledky jsou naprosto úžasné, převratné, už za první tři měsíce tohoto projektu se podařilo získat naprosto unikátní data o pohybech těch ptáků, která se kroužkováním za minulých sto let získat nepodařilo.
Možná se brzo dozvíme o migracích ptáků ještě nějaká další pozoruhodná fakta. Jaký je ale ten základní důvod, který ptáky k migraci vede.
Pochopitelně je to střídání ročních období, protože většina dálkových migrantů jsou hmyzožravci a chladné období by v Evropě nepřežili. Nejuznávanější teorie, proč vznikla migrace dálkových migrantů táhnoucích z Evropy do Afriky, vychází ze střídání ledových a meziledových dob. Předpokládáme, že většina dálkových migrantů má centrum rozšíření v tropické Africe, tam se v ledových dobách, kdy většinu evropského kontinentu pokrýval ledovec, vyskytovala refugia ptáků, tam ustoupily jejich areály. Potom, jak ledovec ustupoval zpátky v meziledových dobách, se ptáci šířili zpět na sever. Jak jejich areály pulsovali tímto způsobem, vznikla migrace, která se převrátila do kratšího cyklu léto-zima.
Dá se tedy říct, že migrace usnadňuje přežití druhu, přestože část ptáků během dlouhé cesty zahyne?
Ano, a především umožňuje ptákům vychovat potomstvo. Většina tropických druhů v zásadě snáší málo vajec, hnízdní sezona v tropech není u tropických ptáků nějak sezoně rozčleněna, hnízdí tedy během celého roku. Oproti tomu dálkoví migranti využívají optimální podmínky a nadbytek potravy v letní sezóně u nás, v případě hmyzu je nabídka mnohem, mnohem bohatší, než je v té době v tropech. Ptáci tu tedy využijí potravní zdroje, vychovají potomstvo, některé druhy i dvakrát či třikrát a právě toto množství potomstva, relativně vyšší v porovnání s tropickými druhy, kompenzuje ty ztráty při migraci.
Přesto je neuvěřitelné, že stěhovaví ptáci každoročně směřují do svých zimovišť nebo do svých hnízdišť. Můžete tyto pojmy vymezit?
Dálkoví migranti mají několik různých strategií. Jedním příkladem je u nás třeba celkem běžný pták rehek zahradní, se kterým se můžeme setkat ve velkých městech, v zahradách, parcích. Naše populace rehka zimuje v západní Africe, samci jsou teritoriální, jak na hnízdišti, tak na zimovišti. V hnízdním období u nás samec obhajuje několik stovek metrů čtverečních, potom přeletí několik tisíc kilometrů do západní Afriky a tam je opět teritoriální a tráví zimu na stejně velkém prostoru. Ale na druhou stranu jsou druhy jako například rákosník zpěvný, to je mimochodem náš nejdále táhnoucí pěvec, hlášení o nalezení okroužkovaného ptáka máme až z jižní Afriky, od Durbanu, což je vzdálenost přes 8 tisíc kilometrů. A rákosníci zpěvní u nás tráví pouze měsíc a půl na hnízdišti, jsou to takoví kočovníci, zbytek roku tráví na cestách. Na základě kroužkování víme, že naši ptáci zhruba v listopadu dorazí do Keni, máme několik nálezů našich kroužkovaných ptáků z národního parku Tsavo v Keni. Koncem listopadu a během prosince se ještě dále přesunují do jižní Afriky, kde tráví zbytek zimy, aby pak na jaře přiletěli zpět. K nám přiletí jen na nezbytně nutnou dobu vyvést potomstvo.
Zajímavý je asi i příklad kukačky, která odlétá dřív než její mláďata.
Dospělci letí do Afriky již koncem června, začátkem července, mláďata odlétají v prvních zářijových dnech. Ale separace těch dvou věkových kategorií je známa i u dalších ptáků, třeba u bahňáků staří ptáci táhnou dřív. A i u některých pěvců.
Určitě je zarážející, jak mláďata ví, že se mají vydat na cestu a kam mají letět.
V zásadě je migrační pud a to, kam mají letět, dáno geneticky, ptáci se v průběhu tahu orientují několika různými způsoby. Většina migrantů táhne v noci a nejjemnější smysl, který využívají dálkoví migranti, je orientace podle magnetického pole země. Mají magnetoreceptory v buňkách oka a na základě siločar dokážou zjišťovat a upravovat svou polohu. Jsou schopni se orientovat i podle polohy hvězd, měsíce, a když potom dolétají na hnízdiště, tak i podle různých topografických tvarů terénu, podle řek, kopců apod.
