Vzpomínky na dávno zmizelé hlasy

24. listopad 2011

Ohrožených druhů ptáků je dnes na světě čím dál tím víc a začíná se to týkat i „obyčejných“ polních ptáků u nás. Existuje i názor, že jednou z příčin mizení zpěvného ptactva je přemnožení ptačích dravců, kteří jsou chráněni zákonem. Mělo by se zrušit hájení těchto dravců? Jejich vyhynutí nehrozí, ale zmenšilo by to škody, které působí... Zda je tomu opravdu tak, jsme se zeptali Zdeňka Vermouzka z České společnosti ornitologické.

Dozvěděl jsem se, že na našem území zimuje 20−50 tisíc kání. V celé Evropě jsou to 2 miliony jedinců. Je to dostatečné množství?
Můžeme se na to dívat z různých pohledů, když vezmeme v úvahu, že jen v České republice je 10 milionů lidí, tak kání je tu výrazně méně! Navíc, ten počet zimujících kání je velmi variabilní, záleží na tom, kolik mají kořisti, jinými slovy, kolik je u nás myší, hrabošů, jejich hlavní potravy. A podle toho buď danou zimu přiletí k nám, nebo přiletí někam jinam, kde potrava zrovna je.

Pokud jde o počty ptáků, možná by bylo dobré připomenout osud holuba stěhovavého. Ještě v roce 1810 čítala jeho populace 2 a čtvrt miliardy jedinců, jenže lidé ji za pouhých 90 let v přírodě úplně vystříleli. V zajetí zahynul poslední holub stěhovavý v Zoo Cincinnati v září 1914. Káně by tedy mohly velmi rychle přijít k úhoně...
Mohlo by to tak být, i když káně by asi nebyly zase tak masivně loveny, jako tomu bylo u těch holubů, kde se skutečně ročně střelilo přes milion jedinců.

Pár holubů stěhovavých na akvarelu Johna Jamese Audubona (1785-1851)

Abychom nezůstali jen u vyprávění. Existují i vzácné nahrávky ptáků, kteří už dávno vyhynuli. Například 15. května 1959 jistý Stuart Kees v Jižní Karolíně v USA natočil lesňáčka louisiánského, říká se mu také lesňáček Bachmanův.

0:00
/
0:00

Je to poslední nahrávka tohoto ptáka, od té doby lesňáčka lousiánského nikdo neviděl. Proč vyhynul?
To můžeme jenom předpokládat, přesné důvody je velmi těžké odhalit. Ale byl to pták, který žil v mokřadech v jižní části Spojených států, zimoval na Kubě a na Floridě. Zřejmě změna prostředí, odvodňování mokřadů, téměř totální zničení nebo přeměna rákosových porostů jak v Spojených státech, tak na Kubě, kde je přeměnili na plantáže cukrové třtiny, vedla k tomu, že tito ptáci ztratili svoje prostředí – a to byla zřejmě hlavní příčina jejich vyhynutí.

Lesňáček louisiánský. Louis Agassiz Fuertes nebo Bruce Horsfall, 1907

To se stalo například i majiteli tohoto nenápadného hlásku, havajskému ptáku jménem šatovník ostrovní. Nahrávka je z 27. července 1975, což byly pouhé dva roky po objevení tohoto druhu na Havaji. Poslední příslušník tohoto druhu uhynul na ptačí malárii 30 let poté, 28. listopadu 2004.

Šatovník ostrovní
0:00
/
0:00

Existují nějaké zákonitosti v tom, co ptáky ohrožuje?
K tomu hlavnímu důvodu, tj. likvidaci prostředí, přistupují další lidské faktory, jako je lov pro maso, odchyt pro chov v zajetí, které v kombinaci mohou vést k totálnímu konci zbytkové populace, jež před tím byla například již snížena. Pro objektivitu je ale potřeba říci, že u některých druhů dochází k vymírání ze zcela objektivních příčin. Týká se to ptáků, které mají malé populace, ostrovních druhů nebo druhů s velice omezeným areálem, jakým je jeden les o velikosti několika hektarů někde v tropických oblastech. Pokud se takovým místem přežene hurikán a smete kompletně celý les, tak může k vyhynutí dojít prakticky ze dne na den a je to přirozená záležitost. To se sice děje v přírodě, ale ne běžně každý den, ztráta biotopů vlivem lidské činnosti je mnohem častější. Je to dáno využíváním krajiny, přeměnou lesních i nelesních biotopů na pole, pastviny, plantáže... záleží na konkrétní oblasti. Ohroženy jsou tedy nejvíce druhy s malým areálem a druhy ostrovní. Právě mezi nimi je největší množství těch vyhynulých.

Pohled na velká hejna určitého ptačího druhu, tak jako to bylo v případě holubů stěhovavých, nemusí tedy ještě znamenat, že je druh imunní vůči vlivům prostředí či člověka. Může se stát, že obrovská populace vezme po 90 letech za své.
Může se opravdu stát, že velice běžný druh skončí tak, že nepřežije ani jeden jedinec, ale je to méně pravděpodobné než u těch, kterých je přirozeně málo. Pokud je těch ptáků třeba 200, 500 a nikdy jich ani nemůže být víc, protože se nemají kde rozmnožovat, pravděpodobnost jejich vyhynutí je mnohem větší než u těch běžných druhů.
Na druhou stranu ani ten holub stěhovavý není výjimečným příkladem druhu, který byl dříve běžný, a přesto již vyhynul. Třeba méně známý amazoňan martinický, o kterém Labat v roce 1742 psal, že tento papoušek je příliš běžný na to, aby mu vůbec stálo za to zabývat se jeho detailním popisem. A je to poslední zmínka o tomto druhu! Potom na Martiniku zřejmě delší dobu nikdo nebyl a při dalších návštěvách již papoušek neexistoval.

Amazoňan martinický. John Gerrard Keulemans, 1907

Týká se takové varování i některých našich druhů ptáků? Pokud vím, tak za posledních třicet let zpěvných ptáků v našich krajinách také výrazně ubylo.
Přestože tomu tak je (potvrzují i to i naše výsledky, že dochází ke změnám, které rozhodně nepovažujeme za pozitivní), tak přímo ohroženi vyhynutím ti ptáci žijící u nás nejsou. Je to tím, že žijeme na kontinentu, uprostřed Evropy, ti ptáci mají poměrně velké areály, takže i když třeba vymizí z České republiky nebo ze střední Evropy, mají zatím řadu dalších míst, kde by mohli pobývat. Mezi globálně ohrožené druhy díky tomu nepatří žádný druh žijící u nás.

Ale může to být i tím, že jsme zvyklí u nás ptáky chránit.
Může. Všichni volně žijící ptáci v Evropské unii jsou chráněni. Je to určitě dobře, ptáci do krajiny patří, jsou na sebe vzájemně vázáni, někteří jsou predátoři, někteří jsou kořistí jiných, funguje to tak desítky tisíc let a není třeba se obávat, že by to mohlo být jinak – pokud ovšem nebude člověk zasahovat příliš negativně do jejich prostředí nebo se nějakým způsobem bude snažit přírodu řídit.

Aby nezbyly už jen ty nahrávky...
Nahrávky, vycpaniny v muzeích a třeba dnes už i fotografie

U jednoho ptačího druhu nám zbyla nahrávka, která je svým způsobem kuriózní. Jedná se o ptáka, který byl na Novém Zélandu objeven v roce 1837 a sedmdesát let poté, v roce 1907, už neexistoval. Jmenuje se laločník ostrozob a byl to zatím jediný pták, u kterého věda popsala, že se samec liší od samice velikostí a tvarem zobáku, a to velmi výrazně.
Tento druh je naopak po biologické stránce popsán poměrně detailně. Odlišné zobáky byly zajímavým přizpůsobením ke sběru potravy. Pár získával potravu v kooperaci, společně. Samec kratším a tlustým zobákem rozbíjel mrtvé dřevo, hnijící kmeny stromů, v podstatě po způsobu strakapoudů, a samička z tohoto materiálu dlouhým zahnutým zobákem vybírala larvy brouků, ke kterým by se samec vůbec nedostal – ten žral jen larvy, ke kterým se dostal přímo. A tímto způsobem velmi efektivně využívali potravní zdroje.

Párek laločníků ostrozobých. John Gerrard Keulemans, 1888

Každopádně zkoumat tohoto ptáka už nemůžeme, byť by to bylo velmi zajímavé. I ta nahrávka je velmi zajímavá, protože je pořízená téměř 50 let po uhynutí posledního laločníka. Tehdy v roce 1954 našel novozélandský rozhlas muže z maorského etnika jménem Enare Emanu, který si z dětství pamatoval volání samce laločníka, jakým lákal partnerku.

0:00
/
0:00

A samice odpovídala takto:

Je smutné, že nám dnes zůstala už jen tato lidská rekonstrukce a skutečný hlas laločníka ostrozobého už nikdy neuslyšíme.

autor: Marek Janáč
Spustit audio