Tóny
Variace, které se ozývají z nejnovější knihy spisovatele, scenáristy, dramatika, skauta a někdejšího předsedy českého centra PEN klubu Jiřího Stránského, jsou na téma hudební, historické i vzpomínkové. Jako bychom zaslechli tóny, které jsou pro tohoto autora typické, ale zároveň zde dostávají osobitě lákavé zabarvení.
Tóny vzpomínek rozezvučí v knize Jiřího Stránského hudebník a skladatel Jan Aubrecht a jeho vnučka, „klavírní virtuózka“, jak sama sebevědomě říká. Dědovi je přes osmdesát, vnučce dvacet devět let. A přesto je jejich duet vyrovnaný, vyladěný. Děd už o svojí minulosti vyprávěl mnohokrát, dívka o ní často slyšela, občas může napovídat nebo by dokázala dávný příběh už sama přeříkat. Přesto i tentokrát stojí za to otevřít prostor minulosti, snad aby hlouběji zopakovali to známé, a mezi tím aby vyplulo i něco, o čem se dosud mlčelo.
A je toho k vyprávění dost – návrat z nucených prací na konci druhé světové války, zjištění, že otec byl popraven, stejně jako bratr, který se účastnil odboje ve Francii. A dva další bratři se toulají kdesi ve světě, jeden v uniformě anglického letectva, se „skotskou manželkou“ a synkem, druhý v cizinecké legii, bojující v Africe i ve Vietnamu. Setkání s budoucí manželkou a okolnosti, které tuto známost na čas přerušily právě proto, že bylo třeba „vyrovnat“ jisté rodinné dluhy a povinnosti. Zní to jako fuga za mrtvé. Ostatně tragika rodinných osudů Jana Aubrechta inspirovala k složení Koncertu o životě a smrti.
Právě stáří vypravěče a mládí posluchačky vytváří v novele Tóny poutavé napětí. Nejen proto, že je vratká jistota, že děd stačí vypovědět všechno ze své minulosti, ale i to, zda je vůbec možné vše slyšené, to, k čemu chybí osobní zkušenost, správně vnímat a pochopit: "Báře dalo práci, aby na ní nepoznal, že je jí to za něj líto. Především proto, že vlastně vedle něho vyrůstala a myslela si, že taky díky babičce o něm ví všechno; a najednou, poprvé v jejím životě jí se vší vážností a tragičností ukázal svou minulost, kterou zatím zlehčoval a často se jí i vysmíval. Přitom si byla jistá, že ho leccos z té minulosti pořád ještě bolí."
Knihy Jiřího Stránského bývají vzpomínkovými variantami vlastního dobrodružného života. Stejnou měrou jsou také připomínkou a poctou příbuzným a známým, těm, kteří se nepoddávali omezujícímu vlivu totalitních režimů. Kniha Tóny je psána ve stejném duchu a v tomto smyslu je suverénní repeticí. Tím, že se tentokrát děj díla opírá o hudební námět a dokonce styl vyprávění má jistý rytmus, výsledek jako by získal novou, výraznější nutkavost. I celek se pak stává svébytnou, důmyslnou a přitažlivou skladbou.
Jiří Stránský, Tóny, Hejkal, Havlíčkův Brod 2011, 156 s.