Pachové ohradníky chrání motoristy před střetem se zvěří
Stalo se to už nejednomu řidiči. Jedete v noci lesem a najednou vám před auto vyběhne srnka. V lepším případě stačíte ubrzdit a nic se nestane, ty horší snad ani není třeba popisovat. Myslivci z Havířova se tomu teď snaží zabránit. Na stromy v alejích u silnic dávají pachové ohradníky. Ty obsahují pach z trusu medvědů a vlků a odhánějí tak lesní zvěř. Reportérka Andrea Čánová u toho byla Zblízka.
„Vezmeme koncentrát pachového ohradníku a pěnu. Jsou to pachy velkých šelem, například medvěda, vlka a podobně. Zvěř reaguje na pach, který z toho vychází, a k tomu místu se nepřibližuje,“ vysvětluje předseda havířovského mysliveckého spolku Václav Přeček, když z auta vytahuje láhve s pachy predátorů. Dál už musíme pěšky.
„Tady po pravé straně už začíná pachový ohradník. Rozhodli jsme se ho pro větší výdrž látky umístit do plastových lahví, protože pak není tolik vystaven povětrnostním vlivům, hlavně vodě,“ říká myslivec Jan Kotula. Přes příkop jdeme k jednomu ze stromů, na kterém je v lahvi pěna s pachy z trusu medvědů a vlků. Václav Přeček mi dává přičichnout: „Ten pach sice do mikrofonu nebude cítit, ale je to čerstvé, takže to i člověk určitě cítí na dálku.“ Opravdu je to cítit.
„Když srnčí zvěř nabere tento pach, zavčas se otočí a hledá jiné místo, kde by mohla přejít. Pokud totiž řidič jede třeba osmdesátkou a nečekaně se před ním objeví zvěř, bývají následky hodně vážné. Zejména pokud to je velký kňour nebo stará bachyně s mladými. Ta může vážit i 160 kilo, takže následek už bývá vesměs tragický.“
Řidiči snahu myslivců vítají: „Hlavně když jedu v noci, nikdy nevím, kdy mi to tam vběhne. Může to být malér. Stalo se mi to jednou ve Fulneku v kopci,“ svěřuje se šofér, kterého jsem oslovila. Další řidička má ze srážky se zvěří také obavy: „Já mám dítě, takže jezdím opatrně a pomalu, ale předtím jsem jezdila rychle a umím si představit, jak by to při takovém nárazu vypadalo. Může vás to rozhodit tak, že vrazíte do stromu a nabouráte se.“
Vracím se zpátky za dvojicí havířovských myslivců. Mezitím všechno zkontrolovali. Lahve s pachy predátorů jsou v pořádku, ujišťuje Jan Kotula: „Hlavně spíš kontrolujeme, jestli se náhodou neuvolnily dráty, kterými jsou lahve připevněné, a jestli jsou všechny. Mají mezi sebou bezpečnostní mezery tak, aby to opravdu fungovalo.“
Zatím tedy myslivci nemusejí látku s pachy predátorů do lahví znovu dávat. Oba muži se potutelně usmívají, když vidí na mé tváři lehké zklamání. Vysvětlují mi, že po návratu z této reportáže by mě asi kolegové vyhnali z redakce. Moc bych jim nevoněla, měla bych prý takové velmi nepříjemné pižmo. „Při práci na sobě musíme mít oblečení, které už prakticky nebudeme potřebovat,“ prozrazuje Václav Přeček. „Pokud se člověk tou pěnou potřísní, manželka ho určitě vystěhuje z domu, protože páchne stejně jako velké šelmy.“
Jan Kotula přitakává: „To je pravda, manželky nás moc rády nemají, příliš příjemně nevoníme. Když s tím pracujete tři, čtyři hodiny, zápach se vám dostane i pod pláštěnku, pod rukavice a nasákne do kůže.“ V celém Moravskoslezském kraji chrání pachy z trusu predátorů přes 200 kilometrů rizikových úseků silnic.
