Le Havre: Přístav starých časů

I ve svém aktuálním snímku Le Havre – francouzskou tradicí ovlivněné sociální pohádce o migraci a mezilidské solidaritě – Kaurismäki do značné míry recykluje svá obvyklá témata a formální postupy. Ve filmu odkazujícím svou stylizací až někam do třicátých let minulého století najdeme klasické pokerové herectví i komicky strnulé kompozice, pomalé tempo, lakonické výjevy i báječně suchý humor.

Finský klasik však tentokrát ještě vyostřeněji vsadil na záměrnou naivitu a romantická klišé, jež v kombinaci s jeho trademarky a solidní dávkou invence dávají dohromady odzbrojující mix, který by jinému tvůrci prošel jen stěží. V jádru jednoduchou, tuctovou historku Kaurismäki obohacuje o minimalistické fóry, lehce sarkastické charakteristiky svých figur a poetiku nadsazených gest; problémy, jimiž se zpravidla zabývají tíživé sociální opusy, tady nazírá optikou starosvětských melodramat.

Z filmu: Le Havre|foto: Artcam

Ve filmu Le Havre disponují příslušníci dělnické třídy nefalšovaným heroismem, lidé tu mohou věřit svým ideálům a i ten největší bídák má své světlé chvilky. Čím větší strasti a mrzutosti postavy zažívají, tím hřejivější je jejich následné vykoupení a celkové vyznění snímku. Podobný princip pak prostupuje dílem na více rovinách: Le Havre je možné vnímat jako politicky orientovaný film bez politiky, tragický opus prosycený komikou, povrchní dílko plné hlubokých citů. Skrze absurditu se tu chvílemi dostává finský bard k pravdě mnohem blíž, než mnohá angažovaná dramata festivalového typu.

Aki Kaurismäki na 37. Letní fimové škole v Uherském Hradišti|foto: ČTK

Kaurismäkiho neobyčejně milý, půvabně sentimentální film plný archetypů a čitelných odkazů k tvorbě Jacquese Tatiho nebo Marcela Carné divákovi nebere dech, ani svého tvůrce neposouvá k novým horizontům. Přesto jde o svým způsobem výjimečné dílo zarputilého humanisty – okouzlující a upřímné gesto filmaře, který i v deziluzivní současnosti umí nalézt stopy prostoty a bezelstnosti starých dobrých časů.

Hodnocení: 75%