Aby Slunce moc nezlobilo…
Světlo naší mateřské hvězdy je pro život nezbytné. Slunce je však zároveň velmi nebezpečné a proto ho musíme stále pozorovat a zkoumat.
Slunce bylo zcela jistě prvním vesmírným objektem, ke kterému člověk zvedl oči. Mnohem později samozřejmě neušlo pozornosti hvězdářů, i když třeba věhlasný William Herschel a další učenci ještě koncem 18. století věřili ve Slunce obyvatelné. Herschel dokonce sluneční skvrny považoval za díry v zářící atmosféře, za kterými je chladný tmavý a možná i obydlený povrch.
Za dalších sto let už astronomové přišli na to, že nejde o kouli pevnou jako naše Země a obklopenou zářícími mraky, ale že Slunce zahaluje plynná vrstva, jakýsi ohnivý oceán s obrovskými šlehajícími plameny. Tak to ostatně v roce 1885 vyjádřil i francouzský vědec a spisovatel Camille Flammarion ve svém pojednání nazvaném Na nebi a na Zemi.
Až koncem 30. let minulého století se pak přišlo na to, proč Slunce tak intenzivně a dlouhodobě září. Při teplotách nad 10 milionů stupňů Kelvina dochází k termojaderné syntéze, která uvolňuje velké množství elektromagnetického záření – fotonů. Slunce každou sekundu ve svém nitru spálí 604 miliony tun vodíku, které přemění na 600 milionů tun hélia. Kam se poděl ten rozdíl, ony 4 miliony tun? Slunce je vyzářilo.
Na naší mateřské hvězdě lze přes speciální filtry pozorovat sluneční skvrny, tedy o něco chladnější oblasti, a v detailnějším pohledu také granulaci – strukturu, která připomíná bublající rýži v hrnci. Jde o bubliny horkého plynu, které vystupují na povrch. Ještě menší jsou póry, které mohou tvořit tzv. umbru nebo penumbru – stíny nebo polostíny. Skvrny podávají obrázek o aktivitě sluneční činnosti. V období jejího maxima, které se opakuje vždy po 11 letech, jich je nejvíc a jsou největší.
Během zatmění Slunce lze pozorovat tzv. korónu, nejvyšší vrstvu sluneční atmosféry, a také protuberance, které mají spojitost s erupcemi v atmosféře Slunce a s jeho magnetickým polem. Nejsilnější fází erupcí jsou koronální výrony. Ty rozmetají do prostoru oblaka vysokoenergetických částic, které mohou zasáhnout také zemskou magnetosféru. Vytvoří sice krásnou polární záři, ale zároveň mohou vážně ohrozit elektronické i energetické systémy na Zemi i u družic.
NASA teď plánuje vyslat ke Slunci kosmickou sondu Parker Solar Probe, která má od roku 2018 zkoumat sluneční vítr a záření. Průzkumník, který se Slunci přiblíží až na pouhé 4 miliony kilometrů, musí být mimořádně odolný vůči extrémnímu teplu i silné radiaci. Poznatky, které získá, mají přispět k lepší ochraně a prevenci před katastrofickými slunečními událostmi.
