Básník Jakub Deml naslouchal řeči krajiny, říká francouzský bohemista

14. červenec 2017

Poslechněte si rozhovor s Xavierem Galmichem, který nedávno vystoupil v Praze s přednáškou o Jakubu Demlovi. Jak se k zájmu o českou literaturu dostal, se jej zeptala Alena Blažejovská.

Xavier Galmiche (nar. 1963) je profesorem české literatury a středoevropských kultur na katedře slovanských studií při pařížské Sorbonně. V roce 2001 spoluzaložil badatelské centrum CIRCE, v jehož rámci se podílí na vydávání časopisu Cultures d´Europe centrale. Od roku 2014 je ředitelem ústavu Eur ORBEM.

Věnuje se také překladatelské činnosti, a tak mohlo francouzské publikum díky němu poznat nejen Vladimíra Holana, ale i Bohumila Hrabala, Bohuslava Reynka, Antonína Sovu, Jiřího Weila, Karla Hynka Máchu či Jana Amose Komenského.

Pokud jde o Holana, v roce 2012 vydalo nakladatelství Akropolis jeho monografii Vladimír Holan, bibliotekář Boha. Do češtiny ji přeložila Lucie Koryntová. Autor na proměně básníkových stylů dokazuje, jak byl ovlivněn dějinami 20. století a odpovídajícími literárními směry – od avantgardy po existencialismus.

Xavier Galmiche s Danielou Iwashitou v Ústavu pro českou literaturu AV.

A co Xaviera Galmiche přivedlo k zájmu o českou literaturu? „Náhodou jsem se v 80. letech octl v Čechách,“ vypráví bohemista, „v Praze jsem pobýval vlastně kvůli armádě – dostal jsem civilní službu na francouzském velvyslanectví. Byla tam nuda, a tak jsem se pustil do studia českého jazyka. Záhy jsem objevil Jakuba Demla, který byl pro mé známé jako zakázaný autor velmi přitažlivou osobností. Jeho dílo jsem začal jako ještě úplně negramotný bohemista číst. Fascinovalo mě to tak, že jsem se kvůli němu rozhodl zopakovat svá studia a orientoval jsem se na ten skoro neznámý poklad.“

Jak se ale Francouz k dílu zakázaného autora dostal? „Něco existovalo v samizdatu, a já jsem jako zázrakem tento Fučíkem a Binarem vydaný samizdat našel v jedné skříni na velvyslanectví. Předpokládám, že to tam někdo nechal v naději, že se to dostane k emigrantům. Pustil jsem se do čtení, a až dlouho po tom jsem ten exemplář věnoval knihovně Libri probihiti,“ vysvětluje profesor Galmiche. Pro budoucího bohemistu to byla zajímavá kniha, která se jakoby sama našla na cestě.

Z přednášky Xaviera Galmiche.

Xaviera Galmiche už v té době zajímal také vztah mezi Jakubem Demlem a staroříšským překladatelem a vydavatelem Josefem Florianem, který si dopisoval s francouzským spisovatelem Leonem Bloyem.

Tato korespondence byla ve francouzštině dostupná. Mladého badatele to přitahovalo jako magnet, neboť Bloye znal a obdivoval. Identifikoval tedy nejprve Floriana a potom Demla jako české ekvivalenty spirituálního směru ve francouzské literatuře přelomu století, ke kterému měl vztah.

„Myslím, že Deml měl k Bloyovi povahově blíž než Florian,“ uvažuje profesor Galmiche. „Jsou podobní v té obsesi, řvaní, velmi zvláštní podobě násilí, které jde přes slova. Ale Deml neměl ty organizační schopnosti jako Bloy a Florian.“

Z přednášky Xaviera Galmiche.

Svou přednášku na půdě Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR v Praze však Xavier Galmiche věnoval něčemu jinému. „U Demla a v literatuře začátku 20. století vůbec mě zajímá vznik toho zvuku, který je pod prahem slov. To může být hluk, šum nebo třeba blábol. Velmi zajímavé je téma žvatlání dítěte, kterému nerozumíme, ale vlastně rozumíme. Není to vzkaz ani sdělení, ale jiný typ komunikace, který se tká úplně přirozeně, takovým ne snad magickým, ale spirituálním způsobem.“ Tento zážitek podle Galmiche Deml záhy identifikoval a s velkou zálibou si opakoval pro radost.

Jak je ale možné šum, který jej pod prahem slov, vtělit do literárního textu? „Někdy používá slova, která nic neznamenají, třeba podoby zvířecího jazyka. Čeština má velké bohatství zvířecích zvuků, a to je část toho Demlova kouzla. U Demla se podprahový jazyk často vyjadřuje i tak, že nemá pevnou linii v textu, takže překročí k jinému tématu, jakoby z rytmu konverzace. To jsou fenomény lidského sdělení, kde nejdůležitější není význam, nýbrž něco jiného, co jde právě tím pohybem slov.“ U Demla se podle něj často vyskytují i slova jako žvatlání, mumlání nebo pláč.

Proč si vlastně Deml těchto věcí všímá? „Jednak jako katolík – někdy se mluví o františkánství Demla, to znamená jeho o blízkosti přírodě. A v tom případě bych mluvil také o řeči krajiny, sám Deml opakuje, že země mluví nebo krajina mluví nebo les mluví. V tom případě je to spíš šum. Šum je velké poetické téma a je to také teologické téma. Na druhé straně Deml jako básník žil v době začátků různých avantgard, kdy hlavní otázkou byly hranice jazyka a překročení toho společenského jazyka do trošku nezvyklého vyjadřování.“

Podle Xaviera Galmiche bylo u Demla ojedinělé, jak důsledně asocioval experimentálnost se spirituálním hledáním.

Spustit audio