Cesta uznávaného herce Milana Kňažka vedla přes doly i vysokou politiku

Od mala se Milan Kňažko zajímal o herectví. Při studiu stavební průmyslovky začal hrát v amatérských souborech. Po maturitě se půl roku živil jako kulisák, poté si zkusil dokonce práci horníka.

„Když jsem dělal kulisáka v Národním divadle, mou největší touhou bylo koupit si magnetofon. Měl jsem malý plat, a tak jsem šel dělat do dolů. Dřel jsem, ale magnetofon jsem si koupil. Chtěl jsem jít do Chorvatska, a tak jsem nejdřív sedm týdnů kácel stromy na Roháčích. Nepřipadal jsem si chudý, i když jsem chudý byl. Neměl jsem auto, ale kolo, v jednopokojovém bytě nás bydlelo pět. Učil jsem se v koupelně, která byla současně i kuchyní“, prozradil Kňažko.

Na vysokou školu se dostal až na druhý pokus, protože poprvé nebyla komise spokojená s jeho artikulací. Nakonec ale vystudoval bratislavskou VŠMU v ročníku Andreje Bagara a Martiny Huby, a poté strávil ještě další dva roky postgraduálním studiem ve francouzském Nancy.

Nepatřím mezi lidi, kteří dělí život na dvě části – aktivní a pak už jen dožívání v důchodu. Myslím, že dokud slouží zdraví, měl by si člověk užívat života i ve vyšším věku. Někdo říkává, že požehnaném. Co je to za nesmysl? Taková třicítka může být požehnaný věk, ale co už já mám v mém věku požehnat?

„Když jsem se vrátil ze studií ve Francii, dostal jsem plat tisíc šest korun a první čtyři roky jsem si peníze půjčoval. Později se mi už dařilo lépe,“ zavzpomínal na nepříliš růžové časy, které jsou dnes již dávnou minulostí.

Po dvou letech se Kňažko vrátil na Slovensko a našel si angažmá v bratislavském Činoherním souboru Divadelního studia (Divadlo na Korze). Poté působil na Nové scéně v Bratislavě a koncem osmdesátých let byl členem činoherního souboru Slovenského národního divadla.

Čtěte také

Po sametové revoluci následovalo politické období, ve kterém vystřídal spoustu vysokých funkcí a dokonce spoluzakládal několik politických stran. Čtyři roky také pracoval na pozici generálního ředitele TV JOJ.

Zastesklo se mu ale po herectví, a proto se vrátil na divadelní prkna a filmové plátno. Nejprve na divadelní scénu v inscenaci Kumšt, v níž byli jeho hereckými partnery Milan Lasica a Marián Labuda, později i před kameru v televizním filmu Rána z milosti. Následovaly role v nekonečném seriálu Ulice a ve snímcích To horké léto v Marienbadu, Hostel II nebo Goethe. Za roli v dramatu Picasso uváděném v pražském divadle Ungelt byl v roce 2007 nominován na prestižní cenu Thálie.

Důraz na různorodost

„Pro mě jako herce je důležité, aby to bylo různorodé. Nikoli černobílé, ale co nejbohatší. Proto jsem od pozitivních hrdinů a milovníků přešel ke konstruktivnějším postavám, masovým vrahům a podobně. Když je to vyvážené, cítíte svobodu.“

Vilma Cibulková a Milan Kňažko - představení Picasso|foto: Veronika Patková

Hereckých ocenění má na kontě mnoho. Obdržel i nejvyšší ocenění udělované francouzským ministrem kultury Commandeur de Ľ Ordre des Arts et des Lettres (Komandér Řádu umění a literatury, 1992) či francouzské státní vyznamenání Officier de la Légion d'Honneur (Důstojník Čestné legie), udělené francouzským prezidentem Jacquesem Chiracem za dlouholetou angažovanost v politice při prosazování demokracie a za šíření francouzské kultury na Slovensku.

Sice si už užívá zasloužené penze, rozhodně to ale neznamená, že by dny trávil doma. Stále hraje v divadle a rád by co nejdéle vydržel, dokud na to bude mít dost sil a nebudou ho trápit zdravotní potíže.

„Nepatřím mezi lidi, kteří dělí život na dvě části – aktivní a pak už jen dožívání v důchodu. Myslím, že dokud slouží zdraví, měl by si člověk užívat života i ve vyšším věku. Někdo říkává, že požehnaném. Co je to za nesmysl? Taková třicítka může být požehnaný věk, ale co už já mám v mém věku požehnat?“ říká.