Čeští horolezci směřují k osmitisícovce Čo Oju. Opustili Lhasu, stoupají do hor a shánějí míč proti trudomyslnosti
Skupina horolezců s nevidomým Janem Říhou už je v Tibetu. Právě teď zřejmě sedí v dodávce a míří do malých vesniček v horách. Cesta do základního tábora osmitisícovky Čo - Oju ale ještě nějakou chvíli potrvá.
Kdo přijíždí do Lhasy pod vlivem knihy nebo filmu Sedm let v Tibetu Heinricha Harrera, toho možná čeká velké zklamání. Palác Potala, odvěké sídlo dalajlámů, má pod sebou dole rušnou šestiproudovou silnici a centrum města tepe moderním životem.
Výprava českých horolezců na Čo Oju nechává v tuto chvíli město daleko za sebou a směřuje do 280 km vzdáleného Šigatze, odkud nás čeká další cesta do Tingry. Nejotravnější je přístup k hoře pro našeho kamaráda Honzu Říhu, který je jako nevidomý odkázaný jen na zvuky, vůně, pachy a také na naše hlasy, které mu v nejlepší snaze popisují krásy, anebo podivnosti okolní krajiny a pamětihodností.
Kupodivu, s délkou cesty je docela smířený. “Tak samozřejmě trošku delší mi to připadá, ale vždycky, když člověk někam jede, tak nemůže čekat, že někam přilítne a už je v horách,” říká. To nejhorší, co ho otravuje nebo připadá dlouhé, je připrava, než se všechno vyřídí a než se člověk vymotá z města a někam dostane.
Šéf expedice Honza Trávníček k tomu dodává: “Já si právě myslím, že nám to skoro vůbec tak dlouho netrvá, protože je to jeden z nejrychlejších přístupů, který jsem kdy zažil.”
Pochvaluje si také, že se za necelý týden dostali do Lhasi a dalších pár dní jim bude trvat přesun do základního tábora. Zhruba po 12 až 14 dnech po příletu do Káthmándú jsou tak schopni být v základním táboře a chystat se na výstup.
“Nejrychlejší přístup jsme zvolili z toho důvodu, že máme s sebou Honzíka, pro kterého by byla velká zátěž týden někde trekovat ve velkých šutrech,” upozoňuje.
Vyčerpávat se samozřejmě před příchodem do základního tábora nemá smysl, tak šetříme síly, hrajeme šachy a zítra jsme rozhodnuti koupit míč proti trudomyslnosti.
