Civilizace: Mrtví za cihelnou

Míra mocenských čistek byla místně odlišná a často závisela na tom, co se v té které lokalitě odehrávalo během válečných let. Také z českých zemí jsou známy případy likvidace protivníků, kolaborantů nebo lidí, kteří se v nesprávnou dobu octli na nesprávném místě. Spravedlnost byla v těchto činech ne vždy zohledněna. Přesto se proti nim žádný z vítězů zásadně nestavěl. Z geopolitického hlediska se takový průběh konce války jevil logický a širokou veřejností byl bez větších výhrad přijímán.

Dnešní pohled na tehdejší události se však proměňuje. Od krizové doby máme časový odstup a emoce jsou nahrazeny racionálnějším uvažováním. I proto se po tolika letech k událostem poválečných masakrů vracíme a snažíme se vyrovnat s faktem, že po období německého teroru začali nahánět, odsuzovat a zabíjet své německé spoluobčany dříve podrobení obyvatelé protektorátu Čechy a Morava. Za jedním z pozapomenutých případů jsme se s Petrem Slintákem vydali do Ivančic ležících jihozápadně od Brna.

Ivančice před válkou a během ní

Ivančice na konci druhé světové války byly průmyslovým i zemědělským městečkem. Jejich rozvoj byl dán především nedalekou rosicko-oslavanskou uhelnou pánví, blízkostí průmyslového Brna a také úrodností zdejší půdy. Pýchou lokality byl slavný ivančický chřest, dodávaný svého času i na císařskou tabuli do Vídně. Místní textilní továrna a četní živnostníci dávali práci stovkám lidí. K dobré životní úrovni městečka přispívalo i pestré kulturní zázemí.

Stejně jako v celé brněnské aglomeraci také v Ivančicích žila početná německá menšina, která byla před válkou přirozeně do místního dění zapojena. Vzhledem k vnitrozemské lokalizaci místa zde přitom nedocházelo k takovým konfliktům jako například v sudetských oblastech. Vztahy mezi českým a německým obyvatelstvem byly narušeny až během protektorátu. Německá nadvláda přirozeně vzbuzovala hněv a nacistické vedení mělo na svědomí smrt několika místních obyvatel. Zdejší farář i s několika farníky byl zastřelen a skupina ivančických Židů se po odsunu nikdy nevrátila.

Smrt na obou stranách

Cesta z Ivančic k popravišti...|foto: Petr Slinták

Největšího postižení se dostalo zdejším občanům v době Heydrichiády. I tyto události vzedmuly vášně, které v květnu 1945 vedly k masakru, který se odehrál na okraji městečka. Z vůle několika jedinců zde byla popravena řada méně či více vinných, ovšem i zcela nevinných občanů německé národnosti. V Ivančicích se zástupci polního soudu po vynesení rozsudku vypravili na partyzánský štáb, aby jim bylo dáno k dispozici několik ozbrojenců pro vykonání exekuce. Ta musela proběhnout do půlnoci, protože po ní už nebyly polní popravy přípustné. Vládní nařízení zakazující živelné popravy tedy neplatilo s okamžitou platností, ale dávalo časový prostor pro vyřízení osobních účtů.

Protože velitel partyzánů žádost polního soudu odmítl, jeho zástupci odešli do provizorních kasáren ve škole Na Brněnce. K účasti v popravčím komandu se nakonec přihlásila skupina kavkazských žoldáků. Na večer 10. května 1945 - tedy již v době, kdy se nezadržitelně blížil vládou určený termín zákazu polních poprav - se ulicemi města vydal průvod odsouzenců doprovázený rozvášněnými výkřiky davu…

Na místo popravy se Petr Slinták vydal s ivančickými pamětníky manžely Navrátilovými, Zdeňkem a Lidmilou, jak uvidíte také ve fotogalerii. Odbornou reflexi tématu poskytnul historik Martin Tichý.

Nenávist by neměla jít až za hrob

Ivančice patří k místům, kde se poválečné události vytratily z obecného povědomí. Místo popravy dnes není nijak připomenuto, mrtví zůstali tam, kde je samovolní soudci nechali. Před lety se ještě občas někdo přinesl květinu, ale jak vzpomíná Zdeněk Navrátil: „Nerado se to vidělo.“ Událost se po 70. letech pohybuje na hranici mezi zapomněním a mýtem, jak dokresluje také anketa, kterou k tématu Petr Slinták připravil. Zda se někdy v budoucnu podaří identifikovat přesné místo popravy, je prozatím stále otázkou. Na rozdíl od jiných míst, zde ještě mají šanci se s minulostí vypořádat.