Civilizace: Postřelena dozorkyní

Eva Vokálová se narodila 11. listopadu 1931 do rodiny architekta a stavitele Františka Vokála. Již od svých šestnácti let pracovala jako úřednice v Družstvu dílo v Praze, nadále však bydlela v rodinné vile ve Střešovicích se svou matkou. Ta v suterénu vily po smrti svého manžela pronajímala pokoje pro studenty vysokých škol. V roce 1946 se mladá Eva na tanečním večírku seznámila s Miloslavem Chocem, studentem vysoké politické školy, do něhož se zamilovala a navázala s ním bližší známost. Oba dva sbližovala také jejich aktivita v mládežnické organizaci Československé strany národně socialistické, jejíž členkou Eva byla od roku 1947.

Během únorových událostí byl Miloslav Choc jedním z řady studentů, kteří projevili podporu prezidentu Edvardovi Benešovi svou účastí při pochodu na Hrad. Brzy na to byl z vysoké školy "vyakčněn" a tohoto důvodu se koncem března roku 1948 rozhodl odejít do západního Německa. Se svou přítelkyní se rozloučil dopisem, v němž uvedl, že odchází za hranice a neví, zda se někdy vrátí. Eva Vokálová jeho odchod hořce oplakala, ale již o tři týdny později se znovu shledali.

Miloslav Choc jejich rodině vyprávěl o podmínkách v německém uprchlickém táboře v Řezně a zeptal se, zda by u nich nemohl na několik dnů přespat. Několik dnů po jeho příchodu mu Eva Vokálová předala telegram, který byl sice adresovaný jejímu bratrovi, ale z kontextu pochopila, že bude pravděpodobně určený Chocovi. Hned nato Miloslav Choc odjel na Moravu a po několika dnech se vrátil s Karlem Ševčíkem, který u Vokálových přenocoval několik dalších dní. Eva Vokálová, aniž by věděla o skutečné činnosti přítele a jeho známých, vyzvedla kufr, v němž byly různé zbraně a vysílačka.

Eva viděla Miloslava Choce, jak se pokouší neúspěšně tyto zbraně sestrojit. Matka Evy Duškové po tomto incidentu Karlu Ševčíkovi vzkázala, aby se u nich již neukazoval. Asi 20. května 1948 Eva Vokálová náhodou potkala Karla Ševčíka a pomohla mu v hledání cesty po Praze. Miloslav Choc také Evu požádal o obstarání komunistického odznaku, což odmítla, protože neměla žádné možnosti, kde by ho mohla opatřit. Pro svého přítele ještě vyzvedla kufr a na konci května dostala dopis od jeho strýce. Po celou dobu pobytu neměla ona, ani její příbuzní povědomí, proč se Miloslav Choc vrátil zpět do Československa.

Začátek procesu

Dne 29. května 1948 v devět hodin ráno Evu Vokálovou zatkla Státní bezpečnost. Během domovní prohlídky byly u nich nalezeny letáky s výzvou k odevzdávání prázdných, tzv. bílých hlasovacích lístků, které tam zanechali Choc, Ševčík a Fiala. Byla obviněna z napomáhání Miloslavu Chocovi a jeho společníkům v protikomunistické činnosti organizované tzv. Českým komitétem ze západního Německa. Miloslav Choc byl zatčen až o několik dnů později 2. června1948, a byl obviněn z vraždy majora Augustina Schramma, který se po druhé světové válce stal vedoucím oddělení pro otázky odbojového a partyzánského hnutí na ÚV KSČ a později na ministerstvu národní obrany. Zda Miloslav Choc opravdu majora Schramma zastřelil, není dodnes zcela prokázané.

Státní bezpečnost zkonstruovala obrovský soudní proces, v němž obvinila 132 osob, kteří se na protikomunistické činnosti údajně podíleli. Jednou z nich byla i Eva Vokálová, její matka a oba její sourozenci. Eva Vokálová byla dne 11. prosince 1948 odsouzena k trestu odnětí svobody na pět let a pozbyla polovinu svého majetku i čestná občanská práva. Její matka byla odsouzená na 15 let, sestra i bratr byli zproštěni viny. K nižšímu trestu Evě Vokálové především pomohlo to, že byla souzená jako mladistvá. Eva Vokálová se odvolala k Nejvyššímu soudu, který však vynesený rozsudek potvrdil.

Eva Vokálová, stejně jako její příbuzní nikdy nepřiznala, že by o činnosti Miloslava Choce něco věděla, a sám Choc při hlavním soudním přelíčením vypovídal, že Vokálovi o jeho aktivitách neměli ponětí. Ani to však nezabránilo vysokým trestům, které při soudním přelíčení padly. Miloslav Choc byl odsouzen k trestu smrti a jeho poprava se udála brzy ráno 19. února 1949. Před exekucí se s ním Eva ještě v noci z 18. na 19. února 1949 setkala v cele smrti a toto setkání popsala v rozhovoru pro sdružení Post Bellum: „Vedli mě do cely smrti, tam ležely dvě bedny jako rakve. Míla měl povolenou tříhodinovou návštěvu, ale za hodinu přišel rozkaz, aby mě odvedli. Ani nevím, jak jsem se dostala zpátky na celu. Víte, vidět zdravýho člověka, plnýho síly, který musí umřít, to je strašný.“

Ani vzorné chování nepřineslo klid

Eva Vokálová si během svého trestu prošla několika ústavy pro mladistvé - Kostelec nad Orlicí s pracovištěm Doudleby, ústavem pro mladistvé dívky ve Lnářích a ústavem v Zámrsku. Rok před propuštěním byla navíc nešťastnou náhodou postřelena mladou dozorkyní Marií Pejšovou. V osobním vězeňském spisu se ukazují indicie, že ji chtěli obvinit z pokusu o útěk, aby bylo zabráněno obvinění dozorkyně. To však velitel věznice Štěrbáček, podle slov zraněné, nedovolil.

Během svého pobytu v ústavu se Eva Vokálová podílela na různých pracích v zemědělství, na stavbách a v úklidových četách. Podle posudků se stala vzornou chovankou - navštěvovala politické přednášky, účastnila se všech kulturních programů a udržovala čistotu. Proto jí byla svěřena funkce četařky. Bohužel ani vzorné chování ji nepomohlo k podmínečnému propuštění, i když o něj několikrát během pěti let zažádala. Naopak si s ní justiční pracovníci ještě "pohráli". Několik týdnů před řádným propuštěním Evu propustili na tříletou podmínku.

Po propuštění měla Eva Vokálová velké problémy sehnat práci, ale nakonec se jí podařilo najít zaměstnání v Pragooděvu, kde pracovala jako šička. Ke slušnější práci se dostala teprve po dlouhém čase do firemní účtárny, kde byla i lépe placená a kde dostala i povolení dodělat si maturitu. Provdala se za Chocova přítele, Karla Duška, kterého její matka ubytovávala v rodinné vile. O tu po svém odsouzení přišli a byla jim vrácena až po roce 1989. V roce 1968 Eva Dušková požádala o rehabilitaci, ale Městským soudem dne 29. 11. 1974 byla její žádost zamítnuta. V současnosti je v důchodu a vypomáhá v Konfederaci politických vězňů.

Cyklus Zapomenuté portréty ve vysílání rozhlasu

V cyklu Zapomenuté portréty byli dosud představeny příběhy Dagmar Skálové, Zdeňka Pešky, Klementa Lukeše, Vojtěcha Jandečky, Františka Suchého. Letos jsme v Magazínu Leonardo Civilizace navázali rozhlasovým medailonem Jířího Bláhy, Františka Kuchaře a Evy Duškové rozené Vokálové. Do konce roku představíme ještě jeden osud. Cyklus autorsky připravuje Petr Slinták ve zvukové režii Josefa Kačírka. Na rozhlasovém medailonu Evy Duškové – Vokálové odborně spolupracovala historička Klára Pinerová. Archivní ukázku natočenou roku 1968 zaznamenal a poskytnul Vlastimil Venclík.