Civilizace: Školství v době protektorátu a Gustav Werner
Představit školství v době protektorátu dnešní mládeži není vůbec snadné. Mnohé z tehdejších předpisů byly doslova absurdní, ale přesto se musely dodržovat.
Pracovníci Národního pedagogického muzea a knihovny Jana Amose Komenského v Praze pořádají přednášky pro žáky a studenty, kterými se snaží přiblížit vývoj školství v minulosti a současně upozornit na některé výjimečné osobnosti. V Magazínu Leonardo Civilizace jsme se s Mgr. Magdalenou Šustovou vrátili do časů protektorátu, kde se ve vzpomínkách učitelů začala objevovat postava zemského školního inspektora Gustava Wernera v tak absurdních historkách, že se jim nedalo ani uvěřit.
Vzpomínky archivu dějin učitelů obsahují přes 900 rukopisů, které se týkají druhé světové války. Byly zaznamenány ve sběrové akci v 60. letech minulého století. Zatím souborně prezentovány nejsou, různé zmínky lze najít pouze v různých školních almanaších. Stav tehdejšího školství dokládají rovněž různé vyhlášky a nařízení.
Běžný školní den v časech protektorátu
Celkově můžeme říct, že šlo o systematickou likvidaci českého školství. Kvůli změně hranic byly třídy doslova přecpané, na obecních školách bývalo běžně v jedné třídě 60 – 80 dětí. S postupující válkou se často neučilo, protože bývaly například uhelné prázdniny, všeho byl nedostatek. Žáci museli sbírat prakticky cokoliv – od papíru, přes kov, látky, léčivé byliny až po kosti.
Po vzniku protektorátu byly ze vzdělávání vyloučeny všechny romské a židovské děti, 17. listopadu 1939 došlo k uzavření vysokých škol, postupně byl omezován přístup i na střední školy. Oficiálním důvodem byla statistika, protože v Německu nebylo tolik středoškoláků jako u nás, vše se muselo srovnat s Německem, včetně učebnic. Dějepis a zeměpis byly první, které musely projít „kontrolou“. Některé byly vyřazeny, jiné měly začerněné určité pasáže. Mezi zakázané tituly patřila také učebnice Eduarda Štorcha.
Učitel tělem i duší s dětskou farmou
Eduard Štorch nebyl jen autorem Lovců mamutů, i když současné děti ani tuto jeho práci příliš neznají. Původním povoláním byl učitel, který školství zasvětil celý svůj život. Dnes bychom ho mohli nazvat novátorem. Snažil se zavádět pracovní vyučování – nešlo o dílny, ale snažil se realizovat to, co učí i dnešní škola, aby si děti uměly samy vyhledávat informace – tehdy pochopitelně v knihách, encyklopediích, novinách i rozhlase.
Štorch učil děti i po první světové válce, generaci postižené válkou, proto rovněž kladl velký důraz i na tělesný rozvoj dětí. Dokonce z vlastních peněz vybudoval na Libeňském ostrově v Praze dětskou farmu, kde se děti učily přírodopis přímo v terénu. Učily se zde pěstovat zeleninu i to, jak ji mají správně umýt, aby neonemocněli. Byla zde také sportoviště, kdy se v létě učily plavat ve Vltavě a v zimě bruslit. Eduard Štorch neměl vlastní děti, proto všechny své síly soustředil na práci, zejména s dětmi v Praze, pro které organizoval také zájezdy k Jadranu nebo lyžařské zájezdy.
Hitler je bezohledný diktátor
Trojdílnou učebnici, která byla zakázána, napsal Eduard Štorch ve spolupráci s Karlem Čondlem. Důvodem byl hlavně třetí díl, kde mj. stálo, že Hitler je bezohledný diktátor. Postupně zákazy postihly všechny naše učebnice dějepisu. Konkrétně revizí prošlo na 1200 učebnic, necelých 300 bylo zakázáno. Zlikvidována byla i řada didaktických pomůcek, např. mapy, které přestaly platit. Možná i vy máte zkušenost se začerňováním vybraných pasáží, což můžeme nazvat téměř naší tradicí, protože se začerňovalo za druhé světové války, za komunistů i po převratu v roce 1989. Při pohledu zpět se objevuje ještě jeden velmi zajímavý rys, který provází výchovu dětí v naši zemi od první světové války. Tehdy se objevuje moment, kdy se děti učí, že něco jiného se říká doma a něco jiného se může vyslovit ve škole a na veřejnosti.
"Já jsem mocný!"
Rád se napil a hrál karty. Mohl být jedním z těch, na které se zapomnělo, ale sám se rozhodl vstoupit do historie - mít na rukou krev. Narodil se u Litoměřic do českoněmecké rodiny. Jméno Gustava Wernera objevujeme až při jeho studiích, o jeho dětství nic netušíme. Kariéru zemského školního inspektora zahájil po svém přeložení do Prahy. Tato pozice nabízela pravomoc překládat kantory ze školy na školu tak, jak on sám potřeboval. Touto cestou si vytvořil vyzvědačskou síť, která mu donášela žádané informace a několik profesorů dovedla na popraviště.
Gustava Wernera výčitky netrápily. Podle vzpomínek pamětníků se rád poklepával na náprsní kapse a říkal: „Já jsem mocný.“ Bohužel skutečně byl. Navíc byl prakticky neodvolatelný, protože nadřízení s ním byli maximálně spokojeni. Učitelé si mohli jen dávat pozor, aby na sebe nijak neupozornili. Kvalitní výuka zdaleka nebyla žádnou zárukou přežití. Podle vzpomínek chodil tento muž na inspekce opilý. Ostatně těžko lze střízlivostí vysvětlit takové momenty, kdy v jedné třídě mával revolverem, v jiné se zase schoval do lavice, aby o něm kantorka nevěděla. V průběhu hodiny pak z lavice vyskočil a začal jí před žáky sprostě nadávat.
Zrůdnost chování Gustava Wernera neunikla potrestání. Hned po válce byl zatčen a v roce 1947 popraven. Právě zápisy lidového soudu začaly do původně neuvěřitelných vzpomínek pamětníků vkládat fakta, přesto jsme málem zapomněli. Kdyby se Magdalena Šustová nepozastavila nad řadou podivných popisů chování a nezačala pátrat dál, byl by dalším bezejmenným školním inspektorem, který se nechal opít mocí i alkoholem tak, že zcela ztratil soudnost.
Informace o Gustavu Wernerovi hledá v archivech Magdalena Šustová neustále. V červnu bude výsledky svých bádání představovat na konferenci Výchova a vzdělávání v poutech totalitárního myšlení a systémů v Liberci. Možná bude Gustav Werner patřit znovu také k programu podzimního Týdne vědy a techniky AV ČR, ke kterému se Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského v Praze pravidelně připojuje. V loňském roce jsme si právě po tomto cyklu přednášek povídaly v muzeu o době protektorátu ve školách, osobnosti Eduarda Štorcha i zrůdnosti Gustava Wernera.
Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského se po několikaměsíční rekonstrukci otevírá znovu veřejnosti. O vývoji školství se můžete dozvídat řadu zajímavostí vždy od úterý do neděle v časech: 10–12.30 a 13–17 hod. Součástí nabídky jsou také krátkodobé výstavy. Od 2. května si můžete připomenout 250. výročí narození a 200. výročí úmrtí Jakuba Jana Ryby. Většina lidí ho vnímá jako hudebního skladatele, ale i on byl hlavně učitel, stejně jako Eduard Štorch.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
