Dálkově řízené tanky v sovětsko-finské válce

Průběh této války se obecně vyznačoval neobvykle tuhým odporem méně početných, hůře vyzbrojených, ale zkušenějších a morálně pevnějších finských jednotek proti útoku početných a lépe technicky vybavených, avšak Stalinovým režimem lidsky rozvrácených a velitelsky chybně vedených sovětských jednotek. V jedné fázi války se sovětské velení rozhodlo do boje vyslat nedávno vyvinuté dálkově ovládané tanky, tzv. teletanky, které byly sovětskými inženýry vyvíjeny minimálně od roku 1930.

Omezené možnosti robotických tanků

Bylo to zřejmě první větší využití “robotických” zbraní v historii válek. Každý teletank byl ovládán operátorem, který se nacházel v jiném tanku, řízeném lidským řidičem. Tento řídící tank se nacházel zhruba ve vzdálenosti 500-1500 metrů od řízeného teletanku a řídící signály se k jeho elektronice přenášely pomocí radiových vln. Celkem bylo možno takto přenášet kolem 10-16 různých povelů pomocí dvou různých nosných frekvencí. Uvnitř teletanku se kromě elektronických obvodů a relé nacházel i systém pneumatických ventilů a pístů s kompresorem, který mechanicky ovládal všechny zbrojní i řídící prvky.

Teletanky vznikly přepracováním původně lidmi řízených lehkých a malých tanků. Většinou šlo o typy T-26 nebo BT-7 a teletanky pak dostaly označení TT-26 nebo TT-BT-7. Celkově jich bylo takto adaptováno přes 160. Operátor mohl pomocí knoflíků a páček na dálku elektronicky ovládat buď lehký kulomet, plamenomet s poměrně velkým dosahem, uvolňování dýmu z kanystrů a dokonce i těžkou časovanou bombu, která mohla být z tanku uvolněna v blízkosti nepřátelského opevnění. Její hmotnost činila kolem 500 kilogramů.

Dálkově ovládaný plamenometný tank TT-26|foto: Military Photos

Pokud se teletank ocitl mimo radiový dosah operátora, do půl minuty se sám automaticky zastavil a čekal pak na navázání dalšího spojení a na další řídící signály. Teletanku ovšem zcela chyběla možnost vlastních robotických smyslů stejně jako přenášení vizuálních či zvukových vjemů pomocí teleprezence ke vzdálenému operátorovi. Obsluha proto vždy musela mít teletank v přímém dohledu, aby jej mohla řídit. Proto mělo řízení teletanku často velmi hrubý charakter a reakce na konkrétní bojovou situaci nebyla vždy dostatečně pružná.

Konec vývoje teletanků se začátkem Velké vlastenecké války

Nejčastější využití teletanků během skutečných bitev spočívalo v plošném vrhání plamenů, ve vytváření dýmových clon nebo v ničení opevnění bombami. Po skončení sovětsko-finské války se však tanky T-26 a BT-7 i jejich dálkově řízené verze brzy ukázaly jako zastaralé a nedostatečné, jak co do výzbroje a schopností manévrovat, tak co do pancéřování. Proto již prakticky nebyly nasazovány v následující obranné válce SSSR proti nacistickému Německu, přestože se tehdy na sovětské straně objevily pro změnu i dálkově řízené čluny a dálkově řízená letadla. Samotné teletanky sice byly tehdy v SSSR vyvíjeny dále a dočkaly se i řady dalších experimentálních typů, ale v komplexních bojových testech většinou neobstály a nedostaly se už do reálných bitev. Hlavní problém tkvěl v tom, že tehdejší teletanky jakžtakž fungovaly při jednoduchých útočných operacích, ale v ryze obranné a strategicky složité válce proti wehrmachtu neměly moc šancí.

Celkově se dá říci, že v době kolem roku 1940 byl Sovětský svaz poprvé a naposledy v dějinách na špičce ve vývoji a v používání robotických zbraní. Koncept teletanků tehdy v podstatě předběhl svou dobu i její technologické možnosti. Dnes je v této oblasti nástupnická ruská armáda ve světovém kontextu naopak spíše pozadu.

Zdroje: Popular Science, Wikipedia, Military robots, Skoblin´s history blog, Odincovo, Vojsko.net, Panzernet