Deska týdne: Grizzly Bear zpívají o izolaci v paranoidní době

Byla by ovšem chyba připisovat vrstevnatý a rozdrobený zvuk Painted Ruins na vrub pouze složitému procesu vzniku desky. Grizzly Bear, stejně jako další kapely, které stály za revivalem psychedelického popu v podobě boomu stadionových indie kapel na konci první dekády nového tisíciletí, se s každou další deskou vědomě posouvají od písničkářských a případně weird-folkových kořenů hnutí směrem k velkolepým aranžím a propracovanému zvuku. Zatímco ale Arcade Fire v absenci sebekontroly docházejí k předvídatelnému a přepjatému projevu, vykrádajícímu všechno, co jen trochu zavání potenciálním komerčním úspěchem, Grizzly Bear soustředěně hledají polohu, ve které jejich formální experimenty nebudou jen projevem muzikantské nabubřelosti.

Painted Ruins je deska plná dezorientujících momentů. V jednu chvíli posluchač poskakuje do beatu evokujícího krautrockový motorik (Mourning Sound), o pár minut dál se rozplývá v takřka nu-jazzových plochách připomínajících zlatá léta labelu Ninja Tune (Three Rings), aby o pár tracků dál rozplétal afrobeatové spletence kytar, syntezátorů a perkusí (Cut-Out). I když Grizzly Bear na svých průzkumných cestách občas šlápnou lehce vedle, jejich nekonvenční písňové struktury ve většině případů účelně slouží většímu celku. Když k tomu přidáme impresionistické texty vykreslující stísněný obraz samoty, nabádají fragmentované aranže k – možná trochu povrchnímu – čtení alba jako komentáře k současnému americkému politickému klimatu.

Podívejte se na recenzi Karla Veselého: „‚Od doby, kdy jsem byl kluk, bylo to vždycky zde,‘ zpívá Ed Droste v poslední skladbě Sky Took Hold a připomíná, že celá neopsychedelická vlna byla o hledání ztracené nevinnosti člověka. Jestli nás nicméně následný nevyhnutelný úpadek kapel jako Animal Collective či Of Montreal něco naučil, pak to, že čím více po naší přirozenosti pátráme, tím spíše ji nenacházíme. Snažíme se, ale uniká nám mezi prsty, protože něco prostě rozumem pojmout nejde. Grizzly Bear se na páté desce ocitli na podobné křižovatce jako zmíněné spřízněné kapely a ani jim se nevyhnul moment vyhasnutí kouzla.“

Svět, do kterého aktuální deska vyšla, je jiný než ten, ze kterého se Grizzly Bear stáhli do ústraní. I když se na Painted Ruins čtveřice vyhýbá jasným politickým prohlášením, je jasné, že jim současné dění není lhostejné, což ostatně dokládají jejich sporadická vyjádření ke společenské situaci, ať už v rozhovorech, nebo na sociálních sítích. (Frontman kapely Ed Droste byl mimochodem jedním z nejviditelnějších podporovatelů Bernieho Sanderse v prezidentských primárkách.) Jejich výpověď na nové desce dovedně kombinuje pocity celospolečenské paranoie s intimní zpovědí popisující izolaci jednotlivých členů během pětiletého odloučení od kapely. Když v prvním tracku alba Wasted Acres zpívá druhý vokalista Daniel Rossen „Were you even listening“, nejde se ubránit dojmu, že Grizzly Bear boří čtvrtou stěnu mezi sebou a posluchačem. Poté co uplyne první poslech desky a vracíme se zpátky na začátek, je tato otázka vlastně dost na místě. Jen těžko jsme na ten první mohli zachytit všechny nuance a pocity, kterými nás Grizzly Bear během čtyřiceti devíti minut své páté desky zahrnuli.

Grizzly Bear – Painted Ruins (RCA Records, 2017)
Hodnocení: 80 %