Digitální kvalita: Letitý nesmysl, který se používal již při zavádění DVB-T
Divák nebo posluchač má doma digitální kvalitu obrazu i zvuku a žije v domnění, že v éře digitálního vysílání je vše tak nějak lepší.
Už jste to jistě slyšeli – digitální kvalita. Za tohle spojení lze schovat prakticky cokoliv. Setkáváme se s ním například u prodejců, kteří slibují digitální kvalitu obrazu nebo zvuku, s oblibou tuto berličku používají i PR manažeři ohánějící se v tiskových zprávách řadou dalších nesmyslných obratů. Co je digitální kvalita? Holý nesmysl. Pokud tento formát někdo slibuje, můžete si být jisti, že o dané problematice ví pramálo.
Digitální signál je pro laika zjednodušeně nekonečným souborem nul a jedniček nesoucí v sobě určitou informaci, kterou následně přijímač zpracuje nejprve v podobě zachycení signálu, poté jeho dekódování a uložení multiplexu. To se může dít jak v případě DVB-T, nyní nastupující éry DVB-T2 i u digitálního rádia DAB+, případně ještě DAB. S chybným označením „digitální kvalita“ jsme se mohli setkávat již v éře přechodu z analogového na digitální televizní vysílání, kdy se často objevovalo tvrzení, že technologie divákovi přináší „digitální kvalitu obrazu“.
Daný „odborník“ tak měl asi na mysli, že se k divákovi dostává kvalitnější signál, než je analogový, obraz je ostřejší, k dispozici je například i volitelná zvuková stopa a podobně. V praxi se ale může ukázat, že analogový signál byl kvalitnější než jeho digitální nástupce. Pochopitelně za podmínky, že operátor jeho datový tok „škrtil“, případně i provozovatel dané stanice nedodával obrazovou, případně zvukovou složku v ideální podobě. U digitálního rozhlasu je to stejné. V éře rychlé konzumace informací bohužel na hru s nesmyslnými marketingovými obraty přistupují i některá rádoby odborná média, jejichž autoři dané problematice rozumí většinou pouze na oko.