Duchovní život je v rozporu s byznysem, říká o svátečním konzumu psychoterapeutka

2. duben 2018

Uklidit po zimě, udělat sváteční výzdobu, navařit, napéct, s úsměvem na tváři vítat koledníky a ještě se věnovat dětem, které mají velikonoční prázdniny. Velikonoce zkrátka mohou znamenat stres. Odkud může pocházet a jak se mu vyhnout, vysvětlila v Magazínu Leonardo psychoterapeutka Helena Klímová.

„Slavit příchod jara je potřeba, která přesahuje generace, a trvá od nepaměti až dosud. Je to potřeba probrat se ze zimy a obnovit jaro a život.“

Příběhy, které nejen s Velikonocemi tradičně souvisí, ale nejsou prý vnímány stejně jako dřív. „Tedy obnovení přírody nebo vlastní duše či národa nevnímá mnoho lidí jako příběh sobě vlastní.“

„Takže se ona stará potřeba obnovit plodivé síly a radost ze života už se nesetkává s příběhem, který by byl všeobecně přijímaný, a je vnímaný povrchně. To potom působí, že to někteří lidé nevnímají sobě vlastní.“


„Jídlo je významné, protože rituální hostina je spojena s každým druhem svátku. To, že lidé spolu jedí nějaký společný pokrm, který má ještě nějaký symbolický význam, je důležité. Tito lidé pak cítí, že je spojuje něco vyššího, něco slavnostního. Když se ale prvek slavnostnosti a spolubytí zastře tím, že se z jídla stane to hlavní, tak potom se smysl ztrácí.“

A do tohoto složitého vztahu vstupuje ještě rozměr konzumu a byznysu. „Všechno, co kolem sebe vidím v obchodech, tedy umělá vajíčka a obrázky zajíčků, je něco tak odporného, že to pro mnoho lidí radost ze svátku kazí.“

„Svátek je spojen s lidskou intimitou, ojedinělostí a duchovností. Jakmile se na to naroubuje byznys a masová společnost, tak mnoho to lidí to vnímá jako něco falešného, a jen je to otravuje. Podstata duchovního života člověka je v rozporu s byznysem,“ připomněla psycholožka.

Ta jako dva hlavní zdroje stresu vidí jednak soustředění se na věcnou stránku. „Třeba maminky strašně moc chtějí na svátky navařit nebo obchodníci na svátky strašně moc prodat. Tím se zastírá ta podstata slavení.“

Druhým problémem je pocit lidí, že je jim svátek vnucován. „Tehdy nastane pravý opak. Lidé se nesjednotí a neradují se, ale spíše cítí hus a odpor. To známe z dob bolševika, kdy se nám vnucovala různá svátečnost a oslavy, které jsme nemohli přijmout jako svoje.“


„Dříve člověk šel na jaře na pole, aby zjistil, jestli něco může vzklíčit. Viděl, jak se rodí v přírodě mláďata, a tak svými vlastními smysly zakoušel něco, co my skrze televizi, rozhlas nebo četbu nemůžeme zakusit. Vnímáme to tedy spíše intelektuálně, a i bychom rádi něco prožívali, ale pokud si nedopřejeme kontakt s přírodou, tak nám to nebude dopřáno.“

Obranou proti stresu, který ze dvou zmíněných příčin můžeme cítit, je prý zjistit, jaké má kdo potřeby. „Dnes už jsme ale bohužel tak vzdáleni od přírody, že mnohé pochody, které se v ní odehrávají, nám vlastně ani nejsou tak blízké, často si je ani neuvědomujme.“

Pokud ale někdo takové pocity prožívá, psycholožka by mu prý spíše gratulovala. „To znamená, že má šanci dobrat se ke zdraví duše a zdravějšímu životnímu stylu. Ta cesta je individuální, ale je dobré, když se člověk opravdu obrátí k přírodě a vlastní duši.“

„Slavení svátku je moment, kdy se dostává do rozporu intimita a duchovnost člověka s byznysem a masovou společností. Každá rodina na tom může získat, když si tento rozpor uvědomí, a bude se snažit to nějak dobře vyřešit,“ konstatovala Helena Klímová.

autoři: jkl , oci
Spustit audio