Emmanuel Macron je politikem extrémního středu. Najde cestu k levici i pravici?
V historii francouzských prezidentských voleb je Emmanuel Macron poměrně netypický kandidát, píše v komentáři na serveru Foreign Policy profesor Robert Zaretsky, který na univerzitě v Houstonu přednáší francouzské dějiny.
Pozorovatelé francouzského politického života se ze všeho nejvíc obávali, že v druhém kole prezidentských voleb se střetnou Marine Le Penová, kandidátka ultrapravicové Národní fronty, a Jean-Luc Mélenchon, vůdce krajně levicového hnutí La France Insoumise, česky Nepoddajná Francie.
To se sice nestane, ale přesto se v druhém kole prezidentských voleb 7. května střetnou dva extrémy.
Proti Le Penové bude stát Emmanuel Macron, který v prvním kole obsadil se 24 % voličských hlasů první místo. Devětatřicetiletého bývalého investičního bankéře obvykle označují za centristu. Tato nálepka nám toho ale moc neřekne. Lepší bude považovat ho za ztělesnění specificky francouzského typu středu, který můžeme označit za extrémní.
Experiment umírněného extremismu
„Extrémní střed“ je pojem, zavedený historikem Pierrem Sernou v jeho vlivné práci o francouzské revoluci, a zvláště o následující epoše restaurace, patnáctiletém období návratu bourbonské monarchie, které následovalo po pádu Napoleona Bonaparta.
Období restaurace provázelo napětí mezi přívrženci idejí francouzské revoluce a těmi, kteří usilovali o jejich zničení. Serna poukazuje na úsilí, které dvůr Ludvíka XVIII. během několika krátkých let vynaložil, aby nalezl cestu mezi revoluční levicí a kontrarevoluční pravicí. Mezi těmito zásadně protikladnými světonázory zaujal král Ludvík se svými ministry pozici nezvykle silně charakterizovanou náklonností ke kompromisu a umírněnosti.
Z dnešního hlediska bychom jeho vládu mohli označit za předchůdce technokracie. Ludvík v první řadě trval na své oddanosti „obecnému zájmu“. Tento experiment v umírněném extremismu ale netrval dlouho. V roce 1820 jeden Napoleonův přívrženec zavraždil králova synovce vévodu de Berry a tím monarchii vehnal do náruče krajní pravice.
Pochopitelně, že mezi Macronem a Ludvíkem XVIII. je víc rozdílů než podobností. Macron se ale v krajině, plné kráterů v místech, kde dřív stály dvě nejsilnější francouzské politické strany, rozhodl profilovat jako ten nejradikálnější centrista, který není „ani vlevo, ani vpravo,“ jak rád říká.
Na jednu stranu volá po úsporné dietě pro nafouknutý veřejný sektor, která by během následujících pěti let vedla ke zrušení sto dvaceti tisíc pracovních míst. Na druhou stranu slibuje velké investice v oblastech životního prostředí, zdravotnictví a zemědělství.
Macron, který si dobře rozumí se světem financí a průmyslu, se současně tváří jako obránce francouzských revolučních a universalistických hodnot svobody a rovnosti. A pokud se do 7. května nedočkáme nějakého teroristického útoku, je v druhém kole prezidentských voleb jasným favoritem, tvrdí Zaretsky.
Koho zmobilizuje Le Penová?
Možnosti Le Penové jsou z tohoto hlediska omezené. Není pochyb, že se pokusí získat konzervativnější voliče středopravého Françoise Fillona. Něco nám může napovědět i skutečnost, že Christophe Billan, vůdce ultrakonzervativní katolické organizace Sens Commun, česky Zdravý rozum, který agitoval za Fillona, si odmítl vzápětí po vyhlášení výsledků prvního kola vybrat mezi Le Penovou a Macronem a vyzval členy svého hnutí, aby se v druhém kole „rozhodli podle svého svědomí“.
Le Penová ale osloví i voliče z řad dělnické třídy, kteří v prvním kole volili Mélenchona. Jeden z těchto voličů řekl francouzskému časopisu L’Obs následující: „Pro mě je vyloučeno volit Macrona. Proto se rozhoduji mezi Le Penovou a neúčastí. Musíme se postavit mezinárodním financím.“
Celkově vzato má však Le Penová méně potenciálních spojenců. Její strana i osoba zůstávají pro většinu francouzské politické třídy nepřijatelné.
Není divu, že hned po vyhlášení oficiálních výsledků se napříč politickým spektrem ozvala celá řada hlasů, vyzývajících k podpoře Macrona.
Na pravici se za něj přimluvily význačné postavy, jako bývalí premiéři Alain Juppé, Jean-Pierre Raffarin, a také deprimovaný Fillon. K podobné mobilizaci došlo i na levici: socialistický kandidát Benoît Hamon, který se vzpamatovává z katastrofálního neúspěchu po zisku pouhých šesti procent hlasů, vyzval své přívržence, aby podpořili Macrona.
Jedinou důležitější výjimkou byl Mélenchon. Ten odmítl podpořit Macrona do té doby, než prostřednictvím sociálních médií, které ve své kampani tak dovedně využíval, zjistí, jaký názor na tuto otázku mají jeho stoupenci.
To všechno nám, spolu s průzkumy ukazujícími, že Le Penovou porazí o více než 20 %, napovídá, že pro Macrona nebude tou hlavní výzvou dostat se do Elysejského paláce, jako spíš vytvořit funkční politiku extrémního středu, která neskončí jako v 19. století prudkým výkyvem směrem doprava, nebo doleva.
I když výhody centrismu a umírněnosti hájili různí významní francouzští teoretici včetně filozofa Raymonda Arona, francouzská politika jako by spíš dokazovala, že to v praxi moc nefunguje. Jednou z mála výjimek, tedy příkladem úspěšné středové politiky, bylo funkční období Valéryho Giscarda d’Estaing, ale ani tomu se v roce 1981 nepodařilo dosáhnout znovuzvolení do prezidentské funkce.
Extrémní rozmanitost
Pokud se stane prezidentem, záleží Macronova šance na úspěch na výsledku parlamentních voleb v červnu. Historicky Francouzi prokazují sklon poskytnout zvolenému prezidentovi parlamentní většinu, kterou potřebuje k uskutečnění svých volebních slibů.
Všichni tito prezidenti ale také vedli široce založené, tradiční a precizně fungující politické strany. Macron oproti tomu své hnutí, En Marche!, česky „Vpřed!“, založil ani ne před rokem, když byl ministrem hospodářství v Hollandově kabinetu, připomíná Zaretsky.
Na druhou stranu je pravda, že Macronovo hnutí prý dostalo už více než 14 tisíc přihlášek zájemců o volební účast, takže prý zanedlouho bude moci uveřejnit kandidátku na všech 577 parlamentních křesel. Zatím známe prvních čtrnáct kandidátů.
Je to genderově vyvážená a rasově různorodá skupinka lidí nejrůznějších povolání, od zemědělců, učitelů a novinářů po bývalého velitele zásahové jednotky, státní úředníky a intelektuály. Jejich profesní, etnická a třídní rozmanitost může dobře reprezentovat nový francouzský přístup k extrémnímu centrismu, který se snaží překlenout alespoň některé rozpory ve francouzském politickém životě.
Jasné je ale i to, že ani extrémní levice, ani extrémní pravice v nejbližší době nikam nezmizí. Jak tvrdí Nicolas Lebourg, odborník na Národní frontu, pokud Le Penová získá alespoň 40 % hlasů, začne pracovat na novém pokusu o dobytí Elysejského paláce za pět let.
Podobně Mélenchon bude chtít využít svého dobrého výsledku v prvním kole k tomu, aby levici oslabené Socialistické strany dostal ještě víc nalevo. Neméně důležité je to, že sociální a ekonomické síly, které dopřály Le Penové a Mélenchonovi úspěch, budou dál sílit i po skončení volebního zápasu. Uvidíme, zda extrémní střed proti extrémům zleva i zprava obstojí, uzavírá historik Zaretsky komentář na serveru Foreign Policy.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
