Erupce a láva mohou přijít kdykoliv. Přesto na Etně lyžují
Italové jí říkají Mongibello – tedy Krásná hora. Krásu jí rozhodně nelze upřít. Měří přes 3 300 metrů a je skutečně impozantní. Obyvatelé sicilské Katánie a blízkých vesnic ale vědí, že dokáže být i docela zlá. Sopka Etna je nejvyšší evropský stále činný vulkán. Katánii nejvíce ohrožoval v roce 1669, kdy proud lávy vtekl až do zálivu a z přístavního hradu udělal pevnost na souši.
Etna je dnes pro Sicílii hlavně dodavatel úrodné půdy a magnetem pro turistický ruch. Vulkanologové mají Etnu stále pod dohledem, ale erupce nebo výron lávy může přijít prakticky kdykoli. Výlet k postranním vulkánům do výšky 2 tisíc metrů je ale momentálně bezpečný.
Lanovky a sjezdovky
Neustále doutnající hrozba, ale také dárkyně úrodné půdy pro pole zahrady a vinice. Blízkost Etny je v Katánii cítit doslova na každém kroku. Třeba právě teď šlapu po čedičových deskách na chodníku na hlavním zdejším korzu Via Etnea. Také vozovka je z černého kamene. Ztuhlá láva z Etny je tu coby stavební materiál přítomna všude kolem.
Několikahodinový výlet pod vrchol Etny nabízí v Katánii a dalších městech na pobřeží několik cestovních kanceláří. Já jsem sedl do auta, který serpentýnami stoupajícími od moře k polím ztuhlé lávy řídila Maria Merlini. Venku kvetly mimozy a nalévaly se fíky. A nahoře na Etně – to je sníh?
Nechce se tomu věřit, ale Etna je dokonce horské lyžařské středisko – na jižním a severním svahu Etny jsou sedačkové lanovky, jsou tady sjezdovky. Ale když v roce 2002 při erupci, která trvala asi rok, láva překryla část sjezdovky i vleku a stanice, tak museli lanovku opravit a zrekonstruovat.
Několik let poté láva chladla, a i když napadl sníh, tak se tu neudržel a nedalo se tu lyžovat. „Láva se nedá ničím zastavit,“ říká Maria.
300 malých kráterů
V roce 1983 se dvoupatrovým domem, ve kterém byla restaurace, prohnal proud lávy a ztuhl. Dům je zalitý až po střechu, i když byl dobře postavený, tak lávě neodolal.
Zespodu od moře vypadá Etna, jako by měla pouze jeden sopouch, jeden kráter, ale vlastně jde o celé pohoří, masiv, který má čtyři hlavní krátery a kolem je asi 300 malých kráterů.
Nyní sestupujeme do kráteru Silvestry, který vznikl na konci 19. století a je pojmenovaný po jednom vulkanologovi. V roce 1868 tryskala láva a navršila celý kráter, který je dnes černo-červený, protože láva obsahuje hodně železa. Jsou tu také velké kameny, jako kdyby je poskládali nějací obři, všude kolem štěrk, písek a kamení… Ještě, že jsem tady nebyl v roce 1868, to by byla pěkná mela.
