Evropa neumírá, problémy má však anglosaský svět

22. červen 2017

Není většího kontrastu: Britská premiérka Theresa Mayová vládne rozdělené zemi s parlamentem, v němž nemá většinu. Americký prezident Donald Trump vládne spolu s Kongresem, který je tak paralyzovaný, že může stěží vykonávat zákonodárnou činnost.

V obou zemích mají krajně levicové i ultrapravicové formace více sympatizantů, než kdykoli předtím. Politická debata je zlostná, plná nenávisti. A násilná. Ve Spojených státech zaútočili střelci na pravicové i levicové poslance. A v Británii před rokem dokonce jednu členku parlamentu zabili, píše v komentáři pro list Washington Post publicistka a historička Anne Applebaumová. A porovnává:

Ve stejné době dosáhl francouzský prezident Emmanuel Macron neobyčejného úspěchu. Jeho zbrusu nová centristická strana Republiko, vpřed získala v parlamentu výraznou většinu. Spolková kancléřka Angela Merkelová v září pravděpodobně obhájí své křeslo. A němečtí voliči dávají ve velké většině nadále přednost centristickým stranám. Dokonce i v Itálii, kde se velmi hlasitě mluví o populistické vlně, voliči v nedávných komunálních volbách populisty odmítli.

Vše je jinak

Vzpomínáte na starou Evropu? Tvrdilo se, že jí zvoní umíráček a že se řítí do propadliště dějin. S touhle mrtvolou nechtěli mít zastánci brexitu nic společného. Jenže teď se ukazuje, že všechno je jinak.

Najednou se „stará Evropa“ jeví jako stabilnější, nadějnější a hlavně konsensuálnější hráč. Debatuje se tu o reformách a obnově, ne o revoluci. Tato Evropa podle Applebaumové rozkvétá. Obávaný vzestup krajní pravice se nekoná. Paříž a Berlín jsou sjednocení a silní, Washington a Londýn naopak rozdělení a nefunkční.

Je něco shnilého v anglosaském světě, anebo alespoň na ose mezi Spojenými státy a Spojeným královstvím? Přestože je na definitivní závěr ještě příliš brzy, Applebaumová uvádí několik argumentů, které toto poněkud nelichotivé a hypotetické tvrzení ospravedlňují.

Nerovnosti v obou zemích

A jako první nabízí společenské rozdíly: V Británii a ve Spojených státech totiž panuje vyšší příjmová nerovnost než ve většině zemí rozvinutého světa, rozhodně pak ve srovnání s Německem a Francií. A přestože je obtížné to dokázat, situace se se stále vyostřuje.

Newyorská burza

Podle Applebaumové k tomu přispěl i fakt, že Spojené státy i Británie příliš dlouho tolerovaly čím dál silnější pozice oligarchie. Astronomické platy pro vysoký management, expanze přehnaně luxusních nemovitostí a všudypřítomní miliardáři v médiích a politice - to všechno může mít vliv na rozhodování občanů u volebních uren.

Jak uvádí autorka článku v listě Washington Post, dalším důvodem jsou nízké sociální výdaje z britské a americké státní kasy. Spojené státy se ve světových žebříčcích ocitají na samotném dně, Británie osciluje kolem středu. I tak je však na hony vzdálena Německu a Francii.

Škrty, které vedly k tragédii

Ve Spojených státech problém zradikalizovala diskuse o zdravotnické reformě. V Británii je snížení sociálních dávek velmi frekventovaným tématem, které teď vyvřelo ve zvlášť tragické podobě. V ohnivém infernu, v jehož řádění v londýnském věžáku Grenfell Tower našly smrt desítky lidí. Tragédie nebývalých rozměrů vyvolala trpké diskuse. I o tom, proč byly nedávno seškrtány rozpočty hasičských sborů.

Situaci ovlivnily i odchod Británie z Evropské unie a vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách. Navzdory prognózám však referendum o brexitu a tyátr kolem britského politického pnutí, vyvolaly zvýšení podpory Evropské unie a kontinentální centristické politiky. Prezident Trump a chaos v jeho Bílém domě zase nahlodali důvěryhodnost stran, které jsou považovány za spojence amerického prezidenta.

Norbert Hofer v Rakousku, Geert Wilders v Nizozemsku a Marine Le Penová ve Francii, ti všichni si v nedávných volbách vedli mnohem hůř, než se předpokládalo. Krajní pravice ztrácí dech i v Německu. A samotné premiérce Mayové koketování s americkým prezidentem také neprospělo, podotýká Applebaumová. A věnuje se i proměnám voličské přízně.

Obtížné reformy velkých stran

V době politických změn vytvářejí systémy poměrného zastoupení či smíšené volební metody širší a pružnější nabídku politických stran, než je tomu u rigidních anglosaských modelů. Velké strany, republikáni, demokraté, konzervativci a labouristé, se v době společenských turbulencí a voličské vrtkavosti řídí a reformují velmi obtížně.

Logo

A voliči, kteří nenacházejí ve stagnujícím politickém systému to, co hledají, podporují „outsidery". Jako třeba magnáta Donalda Trumpa či levičáka starého střihu, šéfa Labouristické strany Jeremyho Corbyna. Je těžké si představit, že by ve Spojených státech či v Británii tak masivně uspěla úplně nová strana, jak tomu bylo v případě Macronova hnutí Republiko, vpřed.

Šťastný život bez spojenců

Obě země, Británie, nebo spíše Anglie, a Spojené státy jsou nadále přesvědčeny o své vlastní výjimečnosti. Významná část tamních politických elit stále věří, že lze jít vlastní cestou. A žít šťastně i bez spojenců. Francouzští a němečtí voliči mají opačnou historickou zkušenost. Většina z nich chce být součástí širších ekonomických a vojenských svazků.

Obzvláště příslušníci starší generace se obávají extremismu a jsou mnohem opatrnější než jejich anglosaské protějšky. Pokud by některé nedávné volby dopadly jinak, mohli teď ve Spojených státech, a potažmo ve Spojeném království, vládnout Hillary Clintonová a David Cameron. A pak bychom se o důsledcích současných turbulencí nemuseli vůbec zmiňovat, uzavírá Anne Applebaumová komentář v deníku Washington Post.

autor: smi
Spustit audio