Filosofická slepice
Nenechme se mýlit zdánlivě nesmyslným titulkem – je to překlad odborného termínu Gallina philosophica, který nás uvádí do vědy počátku 17. století.
Než představíme živočicha, uveďme okolnosti děje, jehož protagonistou byl Daniel Sennert (1572–1637), lékař a chemiatr, rektor univerzity v německém Wittenbergu. Tento učenec, zastánce tehdy až dramaticky debatovaného učení Paracelsa (1493/94–1541), se pokoušel, mimo jiné, sladit názory tohoto renesančního bouřliváka s učením antických kapacit, filosofa Aristotela ze Stageiry (384–322 př. n. l.) a lékaře Galéna z Pergamu (asi 129 – asi 200). Ne vždy to bylo úspěšné. Sennert tomu věnoval jeden ze svých spisů. Až před několika lety byl Sennert doslova znovu objeven pro komunitu historiků a nesmírně rozsáhlá korespondence tohoto badatele, kterou vedl přes deset let se svým švagrem Michaelem Döringem (zemř. 1644), rovněž lékařem, byla zčásti zpracována teprve před rokem.
Podstatné pro historii se slepicí je skutečnost, že Sennert věřil v možnost alchymické transmutace kovů a také, jako mnozí další, se pokoušel najít vysoce účinný lék. Ideální byl všelék, přičemž právě v té době znovu zesílil trend snažící se o jeho přípravu na bázi zlata. Sennert soudil, že právě zlato a stříbro by mohly být jakousi kvintesencí, která by spolu s „tělesnou radikální vhlkostí“ mohla sloužit jako cesta k prodloužení lidského života a k boji s nemocemi. Jako kvintesence se tehdy, mimo jiné, označovalo obecně něco, co bylo mimořádně účinné, v tomto případě řekněme extrakt léčivého účinku. Zmíněná „vlhkost“ je narážkou na Aristotelovy představy o složení hmoty a na ně navazující názory antické medicíny. Otázkou bylo, jak spojit některý z drahých kovů s touto vlhkostí. Tak se vcelku nabízela myšlenka, že se by se to mělo odehrát v živém těle, kde ona vlhkost je.
Nápovědou se Sennertovi stal spis, dnes bohužel ztracený, který napsal lékař ze Zhořelce Franz Wendler (působil počátkem 17. století), jenž se zabýval rovněž astrologií. V jednom ze svých dopisů se Sennert dosti podrobně věnoval právě této práci, v níž, jak napsal, „Franz Wendler publikoval astrologickou předpověď ve které podrobně líčí jistou Zlatou Slepici a Stříbrnou, jež Filosofickými nazývá.“ Připomeňme, že zvlášť v alchymické terminologii se výraz „filosofický“ používal hojně k označení něčeho mimořádného, což byl třeba Filosofický kámen, který známe rovněž jako Kámen mudrců, ale byla také třeba Filosofická rtuť, údajná složka všech kovů.
Wendler měl někdy před rokem 1619, počínaje 22. červnem, kdy Slunce bylo ve znamení Raka, krmit slepici lístkovým stříbrem, a pokračoval v tom celý měsíc. Podle jeho názoru prý slepice dokázala „lépe přijímat a proměňovat [stříbro] ve svou vlastní kvintesenci“. Údajně to zvířeti neuškodí, po zabití je maso nedotčené, ale „objevuje se zelená barva, jakou žádný chemik nedokáže vyrobit ze stříbra svým uměním.“ Komentář není možný a platí to i pro pokračování textu, který nám Sennert zachoval – v útrobách slepice měla být četná velká a malá vejce ze stříbra, „ jakoby je zhotovil nějaký umělec“. Analogicky si Wendler počínal se zlatou Filosofickou slepicí, jen ji krmil lístkovým zlatem, a to od 23. července, kdy Slunce vstoupilo do znamení Lva. Slepice prý pozřela „čtyři knížečky lístkového zlata“, a kromě očekávaných vajec se jí v mase na prsou objevily tři zlaté pruhy, opět jakoby vytvořené umělcem.
Jak ze Sennertových dopisů plyne, tyto pokusy ho zaujaly, takže jejich popis zařadil do svého zásadního medicínského spisu, a bohužel teprve dodatečně je vyzkoušel. Döringovi pak napsal: „Jsem v nesnázích, uvážím-li, co si mám myslet o Wendlerově Filosofické Slepici, a přál bych si, abych to nebyl zmínil ve své předmluvě“. Jak pokračuje, pokus zopakoval se slepicí krmenou jeden měsíc lístkovým stříbrem, ale „nenalezl jsem ve slepici nic zvláštního“. Požádal proto jednoho ze svých žáků, aby se dotázal Wendlera, zda v jeho spise není nějaká chyba. Ke cti zhořeleckého lékaře budiž připsáno nejen, že odpověděl, ale přiznal, že pokusy opakoval, a to bez jakéhokoli výsledku.
Velké naděje se zhroutily, jak se dalo vcelku očekávat. Dnes. Před čtyřmi stoletími však učenci, přičemž Sennert patřil mezi špičkové – je označován za nejdůležitějšího průkopníka moderní atomistiky – hleděli na přírodu prizmatem teorií oněch dob. Wendlerův spis měl ohlas i jinde. Záznamy od dvora anglického krále Jakuba I. (1566–1625) uvádějí, že Sir Francis Kynaston (1587–1642, dvořan a právník), „falšoval zprávy alchymistů, o tom, že slepice krmená po jisté dny zlatem, … je prý proměněna ve zlato a snáší zlatá vejce.“ Tak se rodí fáma.
Představa, že by zvířata měla zázračnou schopnost jakýmsi způsobem proměňovat ve svých útrobách kovy, byla ve skutečnosti starého data. Již římský polyhistor Plinius Starší (23/24 – 79) napsal, že kuřecí maso vložené do roztaveného zlata prý tento kov spotřebuje, protože toto maso je „jedem zlata“. Jinde se zmiňoval o tom, že pštros pojídá a tráví kameny, což vedlo v evropském středověku s odkazem na Plinia k závěru, že někteří ptáci jsou schopni strávit kovy. To pokračovalo, takže ještě v 16. století se soudilo, že zvlášť právě žaludek pštrosa má „mocné vrozené teplo“, takže je vhodné předepisovat tento žaludek lidem pro zlepšení zažívání. Odtud byl jen krůček k Filosofické slepici údajně schopné trávit drahé kovy. Je to jedna z ukázek slepých uliček v dějinách vědy.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.