Hazmburk – hrad, na kterém byl skutečně i poklad

„Když se probudil, byla tma a na hradě viděl podivné světlo. Zamířil tam a našel vchod do podzemí. Když vstoupil dovnitř, uviděl velkého černého psa, jak hlídá poklad. Pasáček se ho lekl a utekl,“ uvádí pověst v knize Z kraje Dalimilova ze 40. let minulého století. Ve vsi Klapý, která je pod hradem, pak pasáček vyprávěl, co viděl.

Téměř každá zřícenina podle pověsti ukrývá nějaký poklad. Lidská fantazie je bezbřehá. Tak není vůbec s podivem, že tak významný hrad, viditelný široko daleko, ještě s jednou černou a jednou bílou věží, ji také probouzel. Jeden skutečný poklad přesto na hradě, dá se říci, byl. Hrad byl svého času nedobytný, a tak právě sem byly na čas v bouřlivých dobách po bitvě u Lipan v roce 1440 převezena drahocenná bohoslužební roucha ze Strahovského kláštera a další vzácné předměty z Pražského hradu.

Proč se hrad jmenuje po zajíci

To už ale na čedičovém kopci nad Libochovicemi stál ve výšce 418 metrů nad mořem hrdý hrad. Co bylo předtím? První písemná zmínka je z roku 1335, kdy hrad získal Zbyněk Zajíc z Valdeka – údajně od krále Jana Lucemburského, jiné prameny uvádějí, že od Hynka z Lichtenburka. Buď jak buď, hrad rozšířil a pojmenoval právě Hazmburk.

Kdo ho ale skutečně postavil, se přesně neví. Jistotou ale je, že si pro něj vybral místo s mimořádným výhledem do kraje. Dávno před hradem zde měla stát tvrz a místo bylo podle archeologických nálezů osídleno už pět tisíc let před naším letopočtem lidem kultury vypíchané keramiky.

Hazmburk byl přístupný na vlastní nebezpečí

„Ještě pamatuji, že byl hrad volně přístupný,“ vzpomíná devětasedmdesátiletý Petr Poláček z Prahy, který i ve své věku často míří do Českého středohoří. "Sice tam byly cedule, že se nahoru nesmí, asi kvůli tomu, že šlo o ruiny, ale jako děti jsme byly v Černé věži a nahoře i na věži Bílé. A teď se do vrchní části mimo sezonu nedostanete,“ postěžoval si. Na hradě prý asi dvacet let nebyl, až vloni začátkem března. Došel ale nahoře jen k zavřené bráně. „Pod hradby je od brány vyšlapaná cestička, asi od takových nedočkavců, kteří nechtějí čekat na začátek sezony jako já, tak jsem se tam vydal. Málem jsem volal záchranáře. Cestička vede nad skálou a já najednou nemohl ani tam ani zpět, dolů jen sráz. Vymotal jsem se, ale od té doby už na žádné hradby ani pod ně nelezu,“ usmíval se.

Logo|foto:Český rozhlas

Hazmburk byl skutečně původně volně přístupný pro ty, kteří nerespektovali výstražné tabule. Do Černé věže se pak někdy v 70. letech ukryla před bouřkou skupina dětí a do věže uhodilo. Od té doby je z bezpečnostních důvodů zcela uzavřena. K Černé věži zřejmě původně patřila dolní část hradu, po které už dnes ale téměř nic nezbylo. Věž je z bazanitu – velmi tmavé vulkanické horniny. Má průměr devět metrů a je vysoká dvacet pět metrů. Zdi jsou dva metry silné.

Dnes je přístupná opravená horní Bílá věž, vysoká dvacet šest metrů. Barvu jí dodává bělavý křídový pískovec, ze kterého je postavená. Slouží jako unikátní rozhledna, ale dostat se na ni dá jen právě od konce března do konce října, kdy je vrchol státního hradu otevřen. Kolem Bílé věže se dochovaly i hradby a zbytky budov.

Nahoru se dá dostat z různých míst, nejlépe z obce Klapý. A za výlet stojí Hazmburk v každém období, i když se na samotný hrad nedostanete. Výhledů do krajiny je po cestě mnoho.

Černý pes zmizel a s ním i světlo v podzemí

A ještě jak to dopadlo s pokladem, který viděl pasáček v oné pověsti? Možná je na Hazmburku dodnes. Povídání pasáčka podle pověsti totiž přimělo jednoho sedláka, aby se na zříceninu sám další noc vydal. Nikdy se nevrátil. Černého psa a díru do země už také prý nikdy nikdo neviděl.

Hazmburk|foto:Michal Malý, Český rozhlas