Hedvábná stezka
Komunikační dálnice starověku versus výkladní skříň moderní globalizace.
Ve dvacátém století začali ekonomové a sociologové s velkou pompou mluvit o globalizaci. Éra vysoké konektivity, éra zkracování, zredukovala matičku Zemi na pouhou globální vesnici, a to během necelého století. Historici pak k tomu trochu skromněji dodávali, že trend jako takový nijak nový není, jen se změnila intenzita. Historický aspekt ovšem postrádal přitažlivost převratné zprávy, zbavoval pocitu výjimečnosti, a patrně proto se mu nedostalo tolik sluchu.
A přece se dnes znovu dostává do veřejného zájmu jeden z nejdůležitějších argumentů onoho historického „ale“. Je jím Hedvábná stezka, ekonomický projekt, který má být výkladní skříní moderní globalizace. Už samotný název záměrně a symbolicky odkazuje na vpravdě globální spojení, které existovalo mezi kontinenty Starého světa od starověku – a možná ještě dřív.
Hedvábná stezka je poetické označení pro jakousi civilizační dálnici spojující Evropu s Asií. Když to řekneme takhle, v těch dvou místních názvech se trochu ztratí ta působivá rozloha. A tak si představme, že jsme ve starém Říme, náležíme do bohaté vrstvy equites – rytířů, což je tak trochu ekvivalent dnešních vysokých manažerů či investorů, a rozhodneme se, že se podíváme na druhý konec té cesty, po níž k nám do Města měst proudí vzácné koření, nádoby z křehce půvabného neznámého materiálu a jemné látky, prý z nějakého maličkého brouka. Kdybychom tedy byli takovým latinským byznysmenem, museli bychom si vzít velké množství peněz a lidí, ještě větší množství odvahy a vydat se po via Appia až na jih italské boty. Tam, dá-li Neptun klidné počasí, se nalodíme, abychom přistáli v jedné z východních provincií, třeba v Sýrii, kde už ostatně Orient klepe na dveře, potažmo občas ty dveře vyvrátí při některé z válek, jak tomu bylo a jak tomu i bude.
Pak bychom, využívajíce zavedených diplomatických kanálů, prošli přes Parthskou říši, pohrobka kdysi mocné Persie a předchůdce dnešního ambiciózního Íránu, a s draze zaplacenou karavanou bychom se dostali až do Baktrie, kudy se dříve probojovával Alexandr Veliký a kde později budou bojovat Angličané proti lstivým Afgháncům a ještě později Sověti proti Talibanu a nakonec Češi proti Al-Kaidě.
Poté by nám pohled na nepřekonatelné vrcholky Himalájí vnuknul myšlenku vrátit se do nějakého přístavu a raději riskovat plavbu do Indie, která byla velmocí a tou velmocí i zůstane, a která ohromovala množstvím pokladů a jednou bude ohromovat množstvím Indů. A po ekonomických transakcích a výměně zboží bychom, vzývajíce všechny bohy římské i místní, zamířili do země Sina, kterou jednou budou zvát barbaři z Bohemie Čínou, a tam bychom ochutnali něco z pozdější teorie relativity, protože jestliže jsme v Římě bohatými, v porovnání s čínskou elitou jsme tak trochu plebejci.
A vytušili bychom ten obří ekonomický potenciál Orientu pro Evropu – a Orientem míníme v naší rodné latině slovo „východ“ a víme, že označení Evropa je z fénického slova pro Západ a sami Číňané že si říkají říše Středu, a tak je v tom geograficky trochu zmatek, ale to nevadí, protože cash must flow, jak jednou budou říkat barbaři z provincie Britannia. A jestliže to všechno ve zdraví přežijeme, tak se vrátíme via occidentalis, západní cestou a budeme bohatší o jmění, o zkušenosti a neuvěřitelně fantastické příběhy, a to je někdy k nezaplacení.
Nahlédneme-li takto na počátky moderní globalizace, na tu antickou Hedvábnou stezku, pak se nám může v určitém pohledu jevit, že Evropě přinášela víc, než kolik jí může nabídnout dnes, v éře doubleclicků a leteckého spojení s mezipřistáním. A to z ní jednou přiveze jistý Marek do svých rodných Benátek čínské nudle a Románi jim začnou říkat spaghetti. A to je taky k nezaplacení.
