Hledání Stromu života
Až nyní ukázaly rozbory některých alchymických spisů, že se v této nauce objevil, zřejmě nakrátko, směr, který vycházel z biblického starozákonního podání.
Připomeňme, že Adam s Evou pojedli ovoce ze stromu zapovězeného, což byl Strom poznání, a poté, jak praví První kniha Mojžíšova: „I řekl Hospodin Bůh: ´Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po Stromu života, jedl a byl živ navěky´“. V ráji byl totiž ještě další strom, jehož plody měly mít neméně významný účinek. Možná snad z lidského hlediska ještě významnější – měly přinášet nesmrtelnost.
Skutečnost smrtelnosti je odvěkým problémem lidstva, takže se po věky hledalo, jak dosáhnout nesmrtelnosti, či alespoň jak život prodloužit. Odrazem jsou legendy o těch, kdo toho dosáhli, nebo se tomu přiblížili, ale neuspěli. Tím druhým příkladem může být mezopotamský Epos o Gilgamešovi. Ve starověké Číně se někdy v 8. stol. př. n. l. objevila víra v existenci nesmrtelných a, podporováni touto vírou, dali se čínští alchymisté někdy od přelomu letopočtu do hledání elixíru nesmrtelnosti, počínání bohužel marného.
Evropská alchymie, která se objevila až kolem poloviny 12. století, si tak vysoký cíl nevytkla, protože by se především dostala do konfliktu s křesťanským dogmatem, podle něhož o životě a smrti rozhodoval Bůh. Postupně se sice připouštělo, že proslulý kámen filosofů dokáže nejen proměnit obecné kovy ve stříbro nebo zlato, ale také prý uzdravuje ze všech chorob. Opět to ale bývalo uváděno s dovětkem – pokud to Bůh dovolí. Uzdravení z choroby bylo nepochybným prodloužením života.
Pořád tu však bylo starozákonní podání o Stromu života, který měl prostě prodloužit žití, a to člověku zdravému. Patrně byly takové úvahy přece jen riskantním polem, takže myšlenky ubírající se tímto směrem se v Evropě objevily až počínaje první polovinou 17. století, podle všeho původně v německy mluvících zemích. Otázka zněla, zda je možné v alchymickém laboratoriu připravit preparát, který by byl ekvivalentem Stromu života.
Alchymické spisy prokázaly, že se objevily nejen myšlenky, ale také pokusy. Myšlenky se opíraly o názor, že Adam byl stvořen jako nesmrtelný, ale poté, co byl vyhnán z ráje, mu prý Bůh ve svém milosrdenství prozradil tajemství preparátu udržujícího zdraví. Díky tomu se Adam dožil devíti set třiceti let. Tajemství zázračného preparátu prý zdědili patriarchové. Připomeňme Metúšelácha, jenž se podle Starého Zákona dožil devíti set šedesáti devíti let, ale znalost onoho zázraku se postupně ztratila. Potud názory opírající se zčásti o středověké apokryfní legendy o svatých.
Andreas Tentzelius (1605–1647), městský lékař z německého Nordhausenu a také alchymista, to poněkud spletl, když spojil Strom poznání, kdy hrál klíčovou roli had, se Stromem života. Výsledkem byl závěr, že klíčové substance jsou had a zlato. Uvedený drahý kov byl z hlediska alchymie tradiční symbol nesmrtelnosti a připravovaly z něj preparáty údajně léčící všechny choroby. Takže, podle jednoho návodu se měli živí hadi uzavřít do sklenice, nechat shnít, a tento produkt smíchat s hlínou. O zlatu tu není zmínka, a neobjevuje se ani v dalším textu Tentzeliova medicínského pojednání.
Johannes Baptista van Helmont (1579–1644), vlámský lékař, alchymista a také náboženský filosof, je jednou z nejproslulejších postav předchemického období. Do dějin vědy vstoupil skutečnými objevy, například oxidu uhličitého, jakož i termínem „gas“ pro plyn. Ukazuje se, že ho arbor vitae, Strom života, rovněž velmi zaujal, přičemž zdůrazňoval, že nejde o léčení chorob, ale o prodloužení života. Rozhodně však podle tohoto učence ani takový preparát nemůže poskytnout nesmrtelnost.
Ve svých úvahách vyšel van Helmont doslovně ze Starého Zákona a usoudil, že mělo jít opravdu o nějaký strom. Zbývalo zjistit o jaký? Prý to měl být libanonský cedr, který přečkal biblickou potopu světa, a ostatně se měl stát materiálem pro Noemovu archu. Na elixír se mělo použít jen dřevo z kmene tohoto stromu. Ovšem nejdřív stál případný zájemce o tento proces před prvním úkolem – měl vyrobit alkahest. Zde jsme u problému, protože dodnes není jasné, co alkahest vlastně byl. Podle četných dobových vyjádření to mělo být univerzální rozpouštědlo, které prý rozpouštělo všechny látky. Jen poznamenejme – v čem by se pak měl alkahest uchovávat? Odpověď neznáme a v té době si otázku ani nekladli.
Dřevo z kmene cedru bylo třeba rozdrtit na malé kousky, ty pak vložit do sklenice a přidat alkahest. Sklenice, pevně uzavřená, se měla několik týdnů zahřívat, načež se její obsah mléčně zakalí, svrchní olejovitá vrstva se sebere a po dalších operacích se získá arbor vitae, Strom života, v podobě krystalků. Jak psal van Helmont, elixír prodlužující život.
Van Helmontovo pojednání o zázračném preparátu ze Stromu života nalezlo četné následovníky; jméno tohoto učence bylo pojmem. Jak se ukazuje, tito pokračovatelé ztroskotali hned na začátku, protože nedokázali vyrobit alkahest, a sám van Helmont jeho výrobu nepopsal. Není divu, uvážíme-li údajné vlastnosti této substance. Prodloužení života prostřednictvím biblického Stromu života tak zůstalo v říši snů. Jako ostatně další cíle alchymistů.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
