Jan Fingerland: Egypt od A k Z a zase zpět
Egypťané si připomněli jeden z nejvýznamnějších dní své novodobé historie, ale žádné oficiální ceremonie se k němu nevážou. A ti, kdo si ho připomínat chtějí, jsou předmětem zájmu policie.
Řeč je o násilném zásahu, kterým právě před rokem vyvrcholil konflikt mezi dvěma částmi egyptské společnosti. Egypt se tehdy ocitl na křižovatce a po loňském 14. srpnu, kdy o život přišly nejméně stovky lidí, zůstal mezi dvěma tábory ještě hlubší příkop než kdykoli před tím.
Loňská tragédie se neodehrála z čista jasna. Po celé měsíce se vyhrocovalo napětí mezi vládou v rukou Muslimského bratrstva a tou částí společnosti, která se bratrstva obávala. Bála se toho, že demokratickým zvolením islamistů a islamistického prezidenta Mursího zároveň skončil experiment s demokracií, nebo dokonce že jejich zemi islamisté vlečou k rozvratu.
Počátkem loňského července armáda prezidenta Mursího sesadila a postupně uvěznila celé vedení Muslimského bratrstva. Jeho příznivci se však nechtěli vzdát a obsadili dvě místa v Káhiře, náměstí An Nahdá a mešitu Rabáa al-Adavíja s přilehlým prostorem. Na obou místech byli nejen muži, ale i ženy a děti, snad jako pojistka proti zásahu policie.
Po několika týdnech se staronoví vládcové Egypta rozhodli tento stav ukončit a oba protestní tábory násilně vyklidili. Podle různých údajů při tom zemřelo od 600 set do 2600 lidí. Nejčastěji se mluví o zhruba 1000 obětech, a pravděpodobně jde o největší počet zabitých demonstrantů během jediného dne.
Egyptská armáda a policie tvrdí, že se její příslušníci střetli s tvrdým odporem a že demonstranti byli ozbrojeni střelnými zbraněmi. Organizace Human Rights Watch před několika dny přišla s tvrzením, že bezpečnostní síly masakr spáchaly zcela záměrně, a dokládá to v téměř 200stránkové zprávě na základě výpovědi řady lidí, kteří zásah přežili.
Policisté prý nedali demonstrantům čas na to, aby z náměstí odešli. Je ovšem otázka, zda by lidé výzvy uposlechli – někteří islamisté dávali najevo odhodlání vytrvat za každou cenu. Egyptské úřady nyní šéfovi Human Right Watch znemožnily vstup do Egypta a závěry zprávy odmítají.
O samotném zásahu se v Egyptě nedebatuje, protože společnost zůstává rozdělená – podle jedněch šlo o zločin, který svým rozsahem převyšuje události na pekingském náměstí Nebeského klidu. Podle druhých byla tisícovka mrtvých nevyhnutelnou daní za obnovu klidu a za zabezpečení Egypta proti islamismu a žádná lítost nad mrtvými se v těchto kruzích nevyjadřuje.
Převzetím moci armádou se možná vyřešilo nebezpečí sklouzávání Egypta k chaosu. Zároveň se tím ovšem nevyřešil žádný z těch problémů, které přivedly lidi do ulic v únoru 2011, kdy byl donucen odstoupit Husní Mubárak. Naopak, chuť dělat reformy se snížila a pryč jsou i naděje na to, že řešením bude demokracie. Místo ní je v Egyptě nový druh policejního státu.
Při pohledu na současné dění v sousední Libyi se ovšem není co divit. Ve středu tripolský parlament schválil žádost o zahraniční pomoc, která by pomohla vyprostit zemi ze zničujícího střetu ozbrojených milicí. Tento problém musí ovšem vyřešit především samotní Libyjci. Oproti Egyptu ovšem v Libyi není žádná silná národní armáda, která by převzala moc – byť i za cenu nespravedlností a omezení svobod.
Egypt svůj lék proti chaosu našel právě před rokem, při zmíněném masakru. Ani v Egyptě nemohou doufat, že tato medicína bude účinkovat navždy. Miliony příznivců Muslimského bratrstva dále žijí své životy a vzpomínka na masakry na káhirských náměstích bude posilovat jejich odhodlání odčinit loňská příkoří. Příkladem mohou být tyto výroční dny – při srážkách s policií zemřelo ve čtvrtek pět lidí a v pátek nejméně další tři.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
