Jana Koubková se ohlíží za svou kariérou

Je pravda, že takhle široký reprezentativní výběr vám doposud nevyšel?Jeden výběr už jsem měla, vydali ho v Japonsku, a Supraphon se na něm samozřejmě podílel. A z tohoto nového mám obrovskou radost, je to od Supraphonu hezký dárek k mým narozeninám. Obsahuje nahrávky z let 1976 - 2014. Dělali jsme ho společně s Tomášem Padevětem, ale hlavní slovo jsem měla já. Snažila jsem se o pestrost. Šla jsem třeba i do rozhlasového archivu, kde jsou zaznamenané zajímavé skladby, které nejsou mezi lidmi příliš známé, například nahrávky s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu a skvělými sólisty. Na desce jsou samozřejmě taky nahrávky s Jazz Half Sextetem Viktora Kotrubenka, je tam vokální skupina Hot Tety, Horký dech J. K. s Michalem Pavlíčkem a Jiřím Hrubešem, dokonce jedna nahrávka s Karlem Vlachem, a pak taky skladba, kterou jsem natočila s Bambini di Praga a skvělými perkusisty Duga Duga Pé Pé.

Jak jste si s Tomášem Padevětem rozdělili „výběrčí“ práci? Tomáš Padevět má cit, vždyť dělal třeba výběr paní Hegerové. S ní byl ale v užším kontaktu a její věci znal. Moje staré nahrávky, které vznikaly od zmíněného roku 1976, ovšem znát nemohl v tom jsem jasně pomohla já... Tomáš radil třeba s pořadím písní. Jsme kamarádi, takže jsme se dobře doplňovali.

Kompilace Jazz? Oh, yes! Má oproti zmíněné kompilaci japonské ještě jednu výhodu: jde až do současnosti, je tu i nahrávka z letoška; ta japonská se dostala pouze do roku 1997. Je to tak, od vydání japonského výběru jsem ještě nějaká ta alba vydala. Poslední samostatné CD jsem měla v roce 2011. A pokud jde o onu věc z letoška – ta na studiovém albu teprve vyjde, nové album se bude jmenovat Smrt standardizmu. Vyjde ještě letos, a jelikož už je nahraná, řekli jsme si, že jednu věc dáme na tuhle kompilaci. Písnička se jmenuje Chtěla sem víc než ty, a v bookletu je i fotka z našeho natáčení.

Jak na výběru jednotlivé písně řadíte? Spíše rámcově; nejde o přísně chronologicky udělanou sestavu. Kdybych ten výběr sestavovala podle let, mohly by se třeba sejít tři pomalé věci vedle sebe. Šlo mi o pestrost a kontrast. První CD zachycuje období od roku 1976 do roku 1982, to druhé od roku 1983 dodnes.

Zřejmě důležitou roli ve vašem směřování měl jazzman Luděk Hulan, některé nahrávky s ním deska rovněž nabízí. Luděk Hulan byl mým prvním jazzovým kapelníkem, zpívala jsem s jeho Jazz Sanatoriem. Když mi bylo třicet, rozhodla jsem se dělat to, co mě baví, a s tím, co mě nebaví, přestat. Chtěla jsem prostě zpívat jazz. Nejdřív jsem šla za Karlem Velebným, ten měl ale nějaké starosti s kapelou, tak jsem to zkusila u Luďka Hulana. Zpívala jsem tehdy s tanečními kapelami v zahraničí. V americkém hotelu Sheraton ve Švédsku jsem se natočila na kazetu s jazzovými standardy. Luděk si to poslechl, vzal mě na zkoušku, a tak jsem se ocitla mezi skvělými muzikanty. Ale záhy jsem začala vystrkovat růžky a vymýšlela si různé projekty. Svůj hlas jsem víceméně používala jako další nástroj a teprve posledních 15 let zpívám víc texty, které si navíc sama píšu.

Luděk Hulan říkával: Radostí z hudby ku zdraví duše. Funguje to i u vás?Funguje. Je to štafeta, kterou mi Luděk předal, já s ní běžím dál a předávám zase jiným. Zpěv je užitečný pro zdraví člověka, vlastně je to aerobní cvičení. Když zpíváte, okysličuje se vám tělo; a nejlepší je zpívat někde venku na zdravém vzduchu. Je známé, že třeba indičtí zpěváci, kteří zpívají takové ty ohromně dlouhé opery, se dožívají vysokého věku. Takže doporučení všem: zpívejte a budete zdraví!

Přitom původně jste prý chtěla být novinářkou! Byť jsem zkoušky na novinařinu neudělala, celý život jsem si pořád něco psala a píšu i teď. Měla jsem tak vždycky z čeho vybírat jak do knížek, tak texty na CD. Psala jsem fejetony do Týdeníku Rozhlas, do MF Dnes, a dříve i v Playboyi jsem měla svou hudební stránku.

Jana Koubková |foto: Petra Čechová

Mimochodem – novinářkou chtěla být i vaše kolegyně Jitka Vrbová, se kterou jste v Hot Tetách spolupracovala… Spolupráce s Jitkou byla vždycky skvělá. Skupina Hot tety měla tři obsazení, v tom prvním jsme byly jako kvartet – s Jitkou Vrbovou, Jarmilou Moravcovou a Miladou Krejčíkovou. Tenhle kvartet nějakou dobu trval, pak se rozpadl. Ono se muselo hodně zkoušet, abychom spolu dobře ladily a abychom byly sesynchronizované. Jenže holky občas koukaly víc po chlapech... Jitka je jednou z mála zpěvaček, která umí improvizovat a rytmicky dobře frázuje. Je dodnes úspěšná a mívá plné sály.

Vy sama jste mimo jiné stála u poslední desky Evy Olmerové… Když myslím na Evu, napadne mě vždycky citát Josefa Škvoreckého: Možná, že měla štěstí, že neměla to štěstí. S Evou jsme nahrávali její poslední CD Svíčka a stín. Na to mám fajn vzpomínky, i když už tehdy byla hodně nemocná. Natáčeli jsme v Jevanech. Bála jsem se, jak k sobě půjdou naše barvy hlasů. A ono to šlo! S Evou byla vždycky legrace, byla vtipná a chytrá. Pamatuju se, jak jsme jednou jeli ze studia, a porouchalo se nám auto. Bylo to zrovna u nějakého bufáče, šly jsme dovnitř, že si dáme dvojku. Paní výčepní nás poznala, a jestli jí můžeme zazpívat. Zazpívaly jsme I Can´t Give You Anything But Love Baby a tu dvojku jsme dostaly zadarmo.

Vaše další kolegyně, zpěvačka Vlasta Průchová, říkala, že jazz je způsob života; souhlasíte s tím? Úplně takhle bych to neřekla. Je to prostě podle toho jaký – jaká jste. A není to vždy jen o alkoholu, sexu či cigaretách. U každého, kdo jazz hraje a zpívá, je to jiné. Znám spoustu hudebníků, kteří jsou abstinenti, a hrajou výborně. Fakt je, že jazzový život má určitá specifika, přijíždíte pozdě z koncertů, a některá rána bývají těžká. To už vidím i u sebe, ve svém věku se potřebuji vyspat. A nechat hlasivky odpočinout, vždyť je to sval a ten si odpočinout musí. Co jsem dělávala dřív, dnes už tak snadno nejde. Taky se víc rozezpívávám – den před koncertem a v den koncertu si doma pořádně zařvu.

Právě vám vyšla i knížka – jmenuje se Básně z jazzové dásně…Tahle knížka vznikla vloni, to bylo méně koncertů a tudíž víc času na knihu. Připravila jsem ji, našla vydavatele, a teď tedy vychází. Je taky pestrá, jako můj život, jsou v ní nejen básně, ale i různá povídání, citáty, všelijaké legrácky a hodně fotek. A taky věci k zamyšlení. A ještě se vám pochlubím: na obalu knihy je text Jiřího Žáčka Blues pro Janu K. V první sloce se říká: Když je holka narozená ve Štíru tak má v duši všechnu hořkost vesmíru Volej halelujá, nebo třeba heč Buď se tomu směj anebo breč... Tak to je první sloka. Mimochodem – Blues pro Janu K. už je zhudebněné a natočené.