Jednoprocentní jehličnan

O vzácnosti jedle bělokoré v našich lesích jasně hovoří čísla – jedle se vyskytuje na pouhopouhém jednom procentu rozlohy všech lesů v České republice. Stejný poměr je na rozloze Národního parku Šumava. Přitom v minulosti bylo její zastoupení v našich lesích o mnoho větší – přesná čísla nikdo nedokáže říci, ale odhadem jí bylo až patnáctkrát více, než v současnosti. Její úbytek máme na svědomí my lidé.

„Stromy v lesích se využívaly poměrně hodně jako surovina a preferoval se holosečný způsob hospodaření. To znamená, že se lesy vytěžily a potom se buďto spontánně obnovovaly na holých plochách nebo se přistupovalo k umělé obnově, ale na těch holých plochách jedle není schopná konkurovat ostatním dřevinám. A druhý faktor, který zaznamenal úbytek zastoupení jedle, tak bylo emisní zatížení především ve druhé polovině dvacátého století. To bylo zaznamenáno poměrně masivní hynutí jedlí – usychaly, neplodily, neobnovovaly se,“ vysvětluje náměstek ředitele Správy Národního parku Šumava, v jehož kompetenci je péče o lesy, Jan Kozel.

Drsné šumavské podmínky utvářejí tvar některých jedlí|foto: Pavel Hubený

Holosečný způsob hospodaření probíhal nejen v minulém století, ale už ve století devatenáctém, kdy dřevorubci využívali i mladé, podrostlé stromky, ze kterých se následně vyráběly tak zvané houžve, jež sloužily ke svazování vorů při plavení dříví. Na vzniklé holině se pak dobře uchytily takzvané pionýrské dřeviny, tedy břízy, osiky, jeřáby, ale i smrky, které se i uměle vysazovaly a to i proto, že rychle rostly. A právě tyto druhy byly nedostižnou konkurencí pro jedle, které ještě navíc potřebují ke svému růstu příjemnější podnebí, než smrky.

„Jedle, je svými vlastnostmi dřevina, kterou bychom mohli zařadit k takzvaným oceánickým druhům, tedy k druhům, které mají rády oceánické klima. To není příliš chladné, jsou tam spíše mírné teploty, nejsou tam výrazné rozdíly teplo a je tam hlavně vlhčí vzduch nebo větší počet srážek,“ objasňuje Jan Kozel.

I proto se jedle vyskytují více v západní části Evropy, kde je oceánské klima výraznější. I na Šumavě se více jedlí vyskytuje v té západní části, například na Prášilsku, než v té jihovýchodní v okolí Stožce nebo Českých Žlebů. A pokud má jedle ideální podmínky k životu, dokáže vyrůst v opravdového obra, leckdy většího než smrky a jejich kmeny jsou také objemnější a navíc se mohou dožívat nejvyššího věku ze všech našich nejhojnějších dřevin, tedy smrku, buku a jedle. A jak jedli bezpečně poznáte?

„Jedle většinou má větvě kolmo od kmene a vzrostlé, dospělé jedle mají většinou takzvané čapí hnízdo. To znamená, v té horní části koruny je ten strom plochý. Pokud jde o jehlice, tak má výrazně větší jehlice, jak širší, tak delší, jsou lesklejší, z horní strany jsou krásně zelené a lesklé, ze spodní strany mají dva bílé proužky,“ vysvětluje Jan Kozel.

Její jehlice také nejsou tak pichlavé, jako jehlice smrku a navíc, jak už vypovídá druhový název jedle bělokorá, má oproti smrku výrazně světlejší kůru. A na závěr přidám ještě jednu zajímavost. Jedle se velmi hojně používaly pro výrobu lodních stěžňů a to především proto, že jejich kmeny se směrem nahoru nezužují, ale zachovávají válcovitý tvar. Stavitelé lodí si je tak záměrně pěstovali například ve východofrancouzském pohoří Jury. Jak ale plachetnice vytlačovaly motorové lodě a parníky, ubývala i spotřeba jedlí. Díky tomu můžeme obdivovat opravdu obrovské jedle právě ve francouzských horách, které už pro výrobu stěžňů nebyly potřeba.