Jindřich Šídlo: Když se volí televizní ředitel

Už jsme to zažili: v únoru 1998 v úplně stejné časové situaci, těsně před očekávaným prvním velkým předáním moci mezi ODS a ČSSD, tehdejší Rada ČT překvapivě namísto “otce - zakladatele” ČT Iva Mathého vybrala osmadvacetiletého Jakuba Puchalského. A zahájila tak taky éru velkého neklidu, který vyvrcholil o Vánocích roku 2000 televizní stávkou a demonstracemi na náměstích českých měst.

Je to už dávno, ale atmosféra kolem ČT a volby jejího ředitele už zase viditelně houste delší čas a lepší to v dohledné době ani nebude. A nepochybně se to příliš nezmění, ani když Rada ČT v dubnu skutečně vybere nového šéfa nebo potvrdí ve funkci na dalších šest let Petra Dvořáka. Pokud bude kandidovat.

Což mimochodem není úplně jednoduchý proces, protože na řediteli se musí shodnout 10 radních z patnácti. Takže může být teoreticky docela jednoduché se nedohodnout a počkat s výběrem na tři nové radní, které sněmovna vybere na jaře - anebo dokonce na nové politické poměry, které nám přinesou podzimní sněmovní a lednové prezidentské volby.

Celý ten koncept veřejné služby je poměrně komplikovaná záležitost - asi jako liberální demokracie sama. Míchá se tu volně dohromady příliš mnoho hodnot. Tím základním problémem je kombinace svobody projevu a nezávislosti médií s využíváním veřejných peněz. Novináři jsou na kritiku politiků pochopitelně citliví, na druhou stranu i oni kritizující politici zastupují statisíce či miliony voličů, kteří musejí ze zákona platit koncesionářský poplatek, a mají proto po “svých” médiích právo vyžadovat, aby byl slyšet i jejich hlas.

Nový šéf ČT Petr Dvořák|foto: Filip Jandourek

A zpátky na začátek: pro mnoho politiků, což snad mohu jako člověk s pětadvacetiletou zkušeností v oboru, včetně pobytu v ČT říci, představuje ideál veřejné služby nastrčený mikrofon a žádné nepříjemné otázky a zbytečně znepokojující reportáže točené “zkorumpovanou cháskou”.

Zkušený deblový pár

Své nespokojené voliče si vždy mohou vzít jako argument. Zvlášť, když v nich dokáží onu nespokojenost trochu povzbudit. Není náhodou, že o ČT hovoří prezident Zeman snad na každém mítinku své permanentní krajské tour. Ano, je to složitá věc a aspoň trochu snesitelný stav vyžaduje jistou míru tradice, politické kultury a nejspíš i roky obtížných debat, které by měly mít už poněkud jiný, sofistikovanější obsah než před 20 lety, kdy ČT mohla smysluplně obhajovat svou existenci argumentem “nebýt nás, dívali by se všichni jen na Novu”.

O smyslu veřejné služby a její podobě v novém digitálním věku se dnes vedou debaty leckde po Evropě, včetně zemí, jejichž veřejnoprávní televize jsou v tuzemsku považovány za vzor: Británii a Německu. Je to úplně legitimní téma, z nějž dříve či později vzejde politické rozhodnutí - politické proto, že jiné ani být nemůže a nemá: Potřebujeme pomalu už ve třetí dekádě 21. století média veřejné služby?

Pokud ano, jaká? Co mají vlastně na neustále se proměňujícím mediálním trhu nabízet? Jak a kolik se za ně má platit? Mimochodem, BBC už dva roky ví, že se éra koncesionářského poplatku v Británii blíží ke konci. V Česku jsem bohužel nikdy nevedli ani pořádnou debatu, co je to ta slavná “veřejná služba”. Prostě tu byla komunistická Československá televize, pak nekomunistická Československá televize, jejíhož ředitele ale stále jmenovala vláda a pak najednou jsme tu měli “úplně novou” Českou televizi.

BBC|foto: Kateřina Křenová

Dnes jsme v ještě daleko komplikovanjší situaci. Zkušený deblový pár Miloš Zeman - Andrej Babiš dnes útočí na ČT způsobem, který člověka nutí postavit se na její stranu, zvlášť, když Andrej Babiš sice již vydavatelství Mafra a rádio Impuls napřímo nevlastní, ale nejspíš plně důvěřuje lidem, kteří je pro něj řídí.

Obrana před útoky těhle nájezdníků vypadá skoro jako povinnost, jenže ve skutečnosti to znamená jen odklad podstatnějšího problému. Jisté ale je, že mu stejně neutečeme.