Jiří Stránský: Zkuste si zazpívat naši hymnu jako pochod!
Hezký podvečer! Teď už tohle pozdravení opravdu sedí – kdo mě posloucháte, vidíte a slyšíte, že v televizi jdou zprávy a za okny je – vlastně – pořád ještě den.
Mně to sice na stará kolena přineslo i nebezpečí všech možných alergií, ale všechny ty vůně a občas dokonce i teplo, za pár nudlí u nosu (samozřejmě chráněných, že abych někoho nenakazil, jak se pořád říká) i sérii kulometného kýchání (jistěže do sterilního kapesníku, i když to není ono) to stojí.
Jak jsem minule mluvil o hořci neboli enciánu, až dnes mě na procházce napadlo, že ostatní květena jakoby čekala na jeho pokyn: dnes se všechno zbláznilo! A docela by se mi líbilo, kdyby se trochu zbláznili i lidi. Pomlázka není to ono.O tom jsem ale nechtěl mluvit, obzvlášť proto, že zničehonic bude za mým severním oknem 22 stupňů.
Kromě vajíček a bábovkových beránků a mazanců a pomlázek všeho druhu přinesly letošní Velikonoce i debaty o změnách v naší hymně. Použiju jen jeden citát na toto téma, který mě dostal: předseda našeho olympijského výboru si postěžoval, že naše hymna je tak krátká, že naši borci, jimž je hrána, si ji nestačí vychutnat.
Díky Rafaelu Kubelíkovi si ji však vychutnal i tak rezervovaný člověk, jakým byl prezident Beneš při koncertu na oslavu jeho návratu do republiky. Scházelo mi tehdy jen pár dnů do čtrnácti let a díky Janu Masarykovi se – až na nejmladšího bráchu – účastnila celá naše rodina.
A budete se divit
Asi bych měl dodat, že – až na nejstaršího bratra, který byl naprostý hluchař – v naší rodině pořád zněla nějaká hudba, tehdy od Glenna Millera až po Beethovena.
Už si přesně nepamatuju, jestli Česká filharmonie hrála Mou vlast celou, zato vím moc dobře, že Novosvětskou ano. Byl to první koncert ve svobodné zemi, jehož se účastnili i vysocí zástupci spojenců, mezi něž tehdy patřila i Čankajškova Čína, takže nejdřív musely zaznít jejich hymny.
Vůbec se mi nelíbilo, že jsem musel takhle stát a přemýšlel jsem, jak se nějak sesunout, aniž bych dostal od otce pohlavek. Pak mě však cosi probralo: Místo hymny spustila Filharmonie pochod, který mi bral dech! Maminka stojící mezi mnou a otcem mi dala rty až k uchu a zašeptala: „Dvořák! Můj domov opus 62, máme to doma!“
Nevím, jestli by se mi dnes, jen pár dní po nabytí hlasu, podařilo vám tehdejší hymnu přiblížit. Kubelík to dirigoval jako pochod se vším všudy, jen místo bubnů bušili dva muzikanti do tympánů. Ale fakt bušili.
Od té doby taky nemám naši hymnu rád. A jsem si jist, že tuhle Kubelíkovu verzi slyšet některý náš olympijský vítěz, připadal by si v nebi.
Zkuste si někdy v lese (abyste někoho neurazili) zazpívat naši hymnu jako pochod. Slibuju, že se budete divit. I beze slov.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
