Kde je hranice mezi řemeslem a uměním? Mnoho lidí se dnes živí tím, co neumí, říká režisér Jan Hřebejk

Žijeme v době, kdy se spousta lidí živí tím, co vlastně neumí. A vcelku úspěšně. I proto měl Jan Hřebejk o hře nejprve pochybnosti. „Oslavovat v Čechách diletantství, to je blbost,“ soudí. „Proto jsem si řekl: Udělejme to jako Císařovy nové šaty! Florence je totiž obklopená lidmi, kteří ji neustále chválí.“

Příběh Florence, jak se stal ve skutečnosti, přitom podle něj do našich krajů nejde jednoduše převést. Hudbu totiž skutečně milovala a byla její velkou mecenáškou. „V dětství navíc možná nezpívala nijak otřesně, vždyť zpívala třeba s Carusem. Nemohla být tak strašná jako ve svých posledních nahrávkách,“ uvažuje.

Právě Florencino mecenášství je něčím, co podle Jana Hřebejka Čech zcela nepochopí. Na rozdíl od Američana – v USA se totiž mecenášství velmi ctí. A také proto by si Američan nedovolil se Florence posmívat tak, jak to udělá Čech.

Řemeslo, nebo umění?

Příběh božské Florence otevírá i další otázku: totiž kde je hranice mezi řemeslem a uměním. „Samotná Florence zpívá falešně, tam není o čem mluvit. Pak jsou zpěvačky, které zazpívají krásně a čistě – a pak interpretky, u nichž se vám zastaví srdce,“ uvažuje Jan Hřebejk.

Falešný zpěv podle něj umění rozhodně není, stejně jako země není placatá. Třeba u moderního výtvarného umění už je to ale prý složitější. „Pro člověka, který v tom není vysloveně zběhlý, je dnes těžké rozlišit, zda jde o umění, nebo o blbost. Ve výtvarném umění se totiž ztratila potřeba zobrazovat krásu. A mimochodem, i krásu je třeba naučit se vnímat.“