Kuriozita, která zaujala vědce. Víme, proč sami sebe nedokážete polechtat
Někteří lidé jsou lechtiví jen málo, někteří velmi. Pro někoho je lechtání spíš příjemné, někdo jím docela trpí. Někteří lidé jsou tak citliví, že znervózní a začnou se smát už jen v očekávání toho, že je někdo polechtá, aniž by se jich ještě dotkl. Ať to máte s lechtáním od ostatních jakkoli, všimli jste si někdy, že sami sebe polechtat nedokážete?
Tato kuriozita je už delší dobu v hledáčku výzkumníků z různých oborů, především neurologů, ale také vývojářů robotů a umělé inteligence. Naše neschopnost se polechtat totiž vede k složitějším otázkám sebeuvědomování si naší mysli i těla a jak s těmito procesy pracuje mozek.
Lidský mozek nasává ohromné množství podnětů o vnějším prostředí a vyhodnocuje jejich dopad na nás, především z hlediska případného ohrožení. Reakce na lechtání druhou osobou se pravděpodobně vyvinula proto, aby člověk věnoval zvýšenou pozornost, když se ho něco nečekaně dotkne, například když po něm leze nebezpečný pavouk.
Je velmi zajímavé, že někteří pacienti se schizofrenií se polechtat dokážou. Vědci se domnívají, že to souvisí s mnohem problematičtějším vnímáním sebe sama a rozlišováním mezi vnějšími a vnitřními podněty u lidí s touto nemocí. Rozklíčovat, proč se zdravý člověk nedokáže polechtat, by tedy mohlo také napovědět více o původu duševních nemocí a pomoci s jejich terapií.
„Na vině“ je mozeček
Když se chystáme polechtat sami, je to podnět, který vychází zevnitř, nikoli z vnějšího prostředí. Takový podnět je zpracován jinak. V tomto případě tzv. mozečkem, který se nachází v zadní spodní části mozku. Mozeček monitoruje, předpovídá a vyhodnocuje naše pohyby.
Když tedy očekává, že se chystáme dotknout sami sebe, vyhodnotí tuto akci jako neškodnou a ubere tomu pocitu doteku na důležitosti, takže necítíme skoro nic v porovnání s lechtáním od druhé osoby.
