Lživé severské ságy jako předchůdci dnešního literárního braku

„Opravdu lžou," potvrdil expert. „Staří Seveřané ale spojení pravdivá a lživá literatura chápali o hodně doslovněji.“

A tak příběhy, které my bychom dnes označili jako fantastické nebo fiktivní, byly pro ně události které se sice v dávných dobách, ale někde a někdy skutečně staly.

„Byl to první literární žánr, jehož autoři otevřeně přiznali, že si vymýšlejí. Že příběh, který popisují, není nějaký tradovaný příběh dávného hrdiny nebo tradovaný mýtus, ale příběh, který autor sám vymyslel.“

Fikci nepřátelská nálada, která v tehdejší společnosti panovala, spoustu věcí z literatury vylučovala, vysvětlil Starý. „A přitom fantastičnost měla ohromný potenciál.“

Čtěte také

„Se lživými ságami najednou fantazie, kterou autoři dlouho nemohli při literární tvorbě uplatňovat, eruptuje ve lživých ságách do fantastických předmětů, příběhů, krajin a dějů,“ popsal charakter tohoto druhu literatury odborník.

Mezi často se opakující silné motivy patří popisy exotických krajin a cesty do co nejvzdálenějších míst. „Zatímco klasické ságy se odehrávaly ve Skandinávii, maximálně v Anglii nebo na severu Německa, ve lživých ságách se často jezdí do Arábie, Indie, Španělska.“

„V jistém smyslu jde o předchůdce dnešní brakové literatury. Kromě exotiky je spojují také témata jako sex, násilí, magie, podivná náboženství, podobná je i schématická stavba," tvrdí Starý.

Na druhou stranu je pro lživé ságy typický jistý odstup. „Lživé ságy si samy ze sebe vždy dokážou udělat legraci. Přebíraná schémata z jiných ság často parodují, dohánějí je ad absurdum.“

„A především, lživé ságy skončí v protikladu ke klasickým ságám vždy happyendem, a to nejen ledajakým: prakticky vždy končí svatbou, velmi často i několikanásobnou,“ odhalil jeden z tradičních literárních žánrů severu Jiří Starý.