Máme největší lány v EU, půda nezadrží vodu a je mrtvá, shodují se odborníci

28. červen 2016

Pokud se nechceme o krajinu, půdu a vodu starat z lásky a vděčnosti, mělo by to být alespoň ze strachu. Bez přírody se totiž neobejdeme.

Hosty Martiny Kociánové byli předseda Asociace soukromého zemědělství Josef Stehlík, který je zároveň aktivním sedlákem a agrární analytik Petr Havel.

Martina: Namátkou zmíním některé titulky: „Kvalita půdy se v Česku rapidně zhoršuje; Orná půda se ztrácí; Bude na jižní Moravě v budoucnu poušť?; Úrodnou černozem odnášejí voda a vítr.“ Odpovídá situace těmto titulkům? Je opravdu stav naší půdy v naší zemi takto vážný?

Petr Havel: Odpovídá a v určitých aspektech toho stavu je to vlastně ještě horší. Média informují, výzkumníci upozorňují, politici hovoří, ale těch činů není tolik, kolik je kolem toho slov.

A výsledkem je, že ten stav se skutečně dramaticky zhoršuje. Tím, že jsme zřejmě překročili v zatíženosti půdy a v té „nepéči“ o zdroje vody určitou kritickou mez, tak se dá říct, že se ta situace zhoršuje exponenciálně. To je samozřejmě výzva, abychom s tím rychle něco dělali, než bude skutečně pozdě, protože pozdě už skoro je.

Máme největší souvislé zemědělské plochy v Evropě

Martina: Jak vidí stav, v jakém se nachází naše půda, člověk, který je na poli skoro každý den?

Josef Stehlík: Před 15 lety se Ministerstvo zemědělství tématem půdy vůbec nezabývalo. Úředníci se zabývali všemi možnými věcmi, jako je nedostatek vepřového nebo cena mléka, ale aby se někdo vážně zabýval problematikou půdy, jako toho nejzákladnějšího kapitálu, který v zemědělství máme, to byla věc, která šla úplně mimo tento úřad.


Josef StehlíkDřív se naše ministerstvo zemědělství problematikou půdy vůbec nezabývalo!

My jsme jako Asociace soukromého zemědělství na tento problém již dlouhodobě poukazovali. České zemědělství v sobě pořád nese relikt socialismu, protože máme v Evropě největší půdní celky. Ale zároveň jako Česká republika máme jednu z nejvíce členitých krajin. Na rozdíl od rovin někde u Baltu v Německu a od rovin v Polsku máme mnohem větší celky a ještě navíc v členité krajině.

A to všechno je příčinou větrné a hlavně vodní eroze, zhoršování kvality půdy. Krajina hůře absorbuje vodu. Má problémy i se zajišťováním zásob organické hmoty.

Následek eroze - praskliny v půdě

Proto by Česká republika v budoucnu nemusela být potravinově soběstačná. Především z pohledu zdrojů, to znamená půdy, protože její kvalita bude rapidně klesat.

Samozřejmě pokud na té půdě hospodaří menší zemědělci, tak logicky ty půdní bloky mají menší. Vědečtí pracovníci různých vysokých škol a univerzit přiznávají, že když mluví se sedlákem, který hospodaří na vlastní půdě, tak poměrně rychle najdou řešení, jak tu půdu ochránit.

Problém je samozřejmě v těch velkých akciových společnostech a velkých družstvech. Tam přetrvává technokratický přístup k půdě, a to je hlavní problém České republiky.

Ministerstvo zemědělství nepřiznává skutečné množství ohrožené půdy

Martina: Čím naše půda strádá především? Četla jsem, že erozí je ohroženo dokonce více než 40 % zemědělské půdy v Česku.

Petr Havel: Ve skutečnosti je to 67 %.

Martina: 67 %? Ministerstvo zemědělství vidí erozi půdy menšího rozsahu, nějakých 12–15 %. Ale pokud je to 60 %, znamená to, že nám zbývá k obhospodařování jenom 40 %?

Petr Havel: Dá se hospodařit na všech 100 % půdy, ale z jednoho hektaru dokáže zmizet v průběhu jednoho roku až 10 tun zeminy. To je obrovské množství hmoty. To, co dělá tu úrodu, je svrchní část. Takže hektarové výnosy jsou pak menší. My tím, že dostatečně nepečujeme o půdu, tak zároveň snižujeme konkurenceschopnost našeho zemědělství. Bylo by dobře, aby i sami zemědělci, a někteří to dělají, si tohle uvědomili.

Na erozně nejsilněji ohrožené půdě, tedy na těch 12 % podle ministerstva, jsou zavedené různé restriktivní mechanismy. A proč tedy ministerstvo zemědělství říká tak malé číslo? Protože kdyby řeklo větší, tak by museli na těch více hektarech také zavést restrikce, a to by nebylo v zájmu produkčního zemědělství respektive agrární lobby.

Souvislá plocha pole

Úředníci státní správy dělají, jako kdyby ohrožení půdy neexistovalo

Martina: Co je příčinou těchto erozí? Kdy se to najednou stalo?

Josef Stehlík: Hlavní příčina plošné eroze je velikost nepřerušovaných půdních celků v České republice, která je skutečně (v rámci střední Evropy) nejvyšší.

Třeba i nepatrný svah pak na té délce dokáže vyvolat půdní erozi. 10 tun ročně je plná Tatra, naložená nejkvalitnější hlínou z jednoho hektaru a odvezená pryč.

Petr Havel: Odvezená do rybníka a do řek.

Josef Stehlík: Ano, což je potom další problém, zanáší koryta řek a potoků. Já hospodařím v oblasti, která má minimálně půlku pozemků svažitých. Vypořádal jsem se s tím tou nejsnazší cestou, to je zatravněním, popřípadě zmenšením toho půdního bloku, aby tam došlo k přerušení odtoku hlíny.

I po přívalových deštích, které v posledních letech jsou, nemám zásadní problém s erozí. Nepovažuju to za normální, abych si všechno, co do půdy nainvestuji, tedy hnojiva, postřiky a osiva, dobrovolně nechával splavovat vodou.

Bohužel tento stav přetrvává v některých velkých podnicích. Příkladem špatné praxe jsou Němčovice, kde hospodaří akciová společnost. To je obec, která je 15 let (co druhý rok) zaplavována hlínou z kukuřičných polí.

Kukuřice pěstovaná v širokých řádcích způsobuje erozi

My jsme v roce 2012 tlačili na ministerstvo zemědělství a vymysleli jsme i způsob, jak v takto postižených oblastech předejít opakovaným erozím, kdy ten hospodář na to skutečně kašle a nechává to být.

V letošním roce se objevila zpráva, že tam opět byla eroze a zase to nikdo nevyřešil. To je ukázka toho, jak se dělá, jako kdyby to riziko eroze neexistovalo. Jede se vesele dál, jak jsme byli zvyklí před 10, 15, 20 lety.

Čtěte také

Zaměstnanci České zemědělské univerzity v Praze se přidali na stranu těch, co hospodaří špatně

Martina: Nepomůže ani tlak postižených lidí, kterým půda zaplavuje pozemky? Možná by stačilo zasít něco jiného, než jen kukuřici.

Josef Stehlík: Tento případ je docela známý, protože je v České republice precedentní, a protože tam došlo k soudnímu sporu. A ten soudní spor po různých odvoláních vyhrál starosta obce. Ve finále to skončilo tak, že došlo k mimosoudnímu vyrovnání a usmíření. Ale morálně a vlastně fakticky to vyhrál, protože společnost musela zaplatit pokutu.

Když prohrávali spor, tak tam nezaseli širokořádkovou plodinu kukuřici. Jakmile byl soudní spor ukončen, tak ji tam znova zaseli a opět byla vesnice ohrožena, opět byla zaplavena, opět měli lidé ve svých sklepích bahno z polí.

Ta společnost, která tam nesprávně hospodařila, tak se mimo jiné u soudu opírala o posudky, které jí dodali zaměstnanci České zemědělské univerzity v Praze. Oni se přidali na stranu těch, kteří hospodaří špatně. A to je potřeba si říct.

Stát by neměl dávat dotace těm, co s půdou hospodaří špatně

Martina: Kdo má bojovat proti erozi půdy? Stát nebo majitelé pozemků?

Souvislá plocha pole

Josef Stehlík: Stát má v ruce nástroje, kterými může proti erozi bojovat. Vyplácí plošné dotace na hektar v poměrně vysoké výši.

Zemědělci by měli mít nad sebou hrozbu, že nedostanou dotace, když budou hospodařit špatně. To je úplně to nejzákladnější, co by mělo být.

Jako Asociace jsme ministerstvu navrhovali jak postupovat. Státní správa se snaží dělat různé kroky ve věcech, které jsou mnohdy úplně nesmyslné a tam, kde by skutečně měla využít těch nástrojů, které má k dispozici, tak tam přešlapuje na místě. A to proto, že se to zrovna nehodí do krámu nějakému silnému lobby, v tomto případě třeba těch velkých zemědělských podniků.

Manažeři výše zmiňovaného podniku například chodí a stěžují si na institucích. Volají k odpovědnosti, že jim znemožňují hospodařit. Což je paradox. To je jako znemožňovat někomu, že si vybydluje dům. Jsme přesvědčení, že by státní správa mohla dělat v tomto případě mnohem víc.

Martina: Co?


Josef Stehlík Zemědělci by měli mít nad sebou hrozbu, že nedostanou dotace, když budou hospodařit špatně.

Josef Stehlík: Oni přesně vědí, kde probíhá degradace půdy, protože mají monitoring, který jim po každých deštích dává informace.

Takže státní správa, ministerstvo, pozemkový úřad, může vyvolat jednání, které může vést až k tomu, že dotyčný podnik přijde o dotace.

Potom si každý rozmyslí, jestli bude nebo nebude ochoten přistoupit na svém pozemku na zlepšení hospodaření. Další roli u nás hraje to, že máme velký podíl pronajaté půdy. Jen malý podíl vlastnické půdy je obhospodařovaný vlastníky.

Sedláci obhospodařují podle Českého statistického úřadu 50 % vlastní půdy a 50 % pronajaté. Velké zemědělské podniky to mají v poměru maximálně 10 % vlastní půdy a 90 % pronajaté půdy. Je logické, kdo z těch dvou skupin se k půdě chová šetrněji.

Sedláci hospodařící na svém si svůj majetek chrání

Martina: Když se podíváte kritickým okem na vaše kolegy z Asociace, vidíte u všech snahu jít ve prospěch půdy a krajiny? Anebo opravdu nad námi musí pořád někdo stát s bičem nevyplacených dotací anebo jiných postihů?


Josef Stehlík Normální uvažující člověk se snaží svůj majetek chránit.

Josef Stehlík: Trend té skupiny je takový, že ve většině případů ti sedláci tím, že ta půda je jejich, mají jiný způsob a přístup k hospodaření. Minimálně v tom smyslu, aby si ji neničili. Půda má nějakou finanční hodnotu, která je v dnešní době poměrně vysoká a normální uvažující člověk se snaží svůj majetek chránit.

Čtěte také

Nebude se snažit si ho znehodnocovat. To by byl sám proti sobě. Takže logicky se snaží přemýšlet o tom, že když hospodaří, tak hospodaří tak, aby měl samozřejmě zajištěné výnosy, aby měl rentabilitu a zároveň, aby si ten majetek, který mu produkuje to, co vyrábí, tak aby si neničil.

Organickou hmotu v půdě jsme zabili chemií

Martina: Z logiky věci se vyplatí být dobrým hospodářem, když člověk dělá na svém.

Josef Stehlík: Nevybydluje to.

Petr Havel: U rodinných farem je tady další důležitá věc. Jsou založeny na tom, že na stejných pozemcích, ve stejném regionu, hospodaří třeba stovky let. Ty selské rody mají i u nás velmi dlouhou tradici.

Sedláci hospodaří na rodinných pozemcích po staletí

A v této chvíli hospodařící generace musí předat hospodářství ve stejném nebo lepším stavu těm následujícím generacím. On by to třeba klidně někdo mohl vybydlet, ale jeho děti by pak neměly na čem. Ten vztah je jiný z podstaty věci. Je to vlastní majetek a má historickou kontinuitu.

Když bych to shrnul do tří bodů tak za prvé máme jedno z nejvyšších zornění v celé Evropské unii. Samozřejmě, když je ta půda odhalena, když na ní nic neroste, tak se také lépe splachuje.

Pak máme 40 % půdy nadměrně utuženo. Jak po ní jezdí těžká zemědělská technika a opakovaně přejíždí po jedné stopě, půda ztrácí schopnost zadržovat vodu.

No a třetí věc je, že máme v půdě nedostatek organické hmoty. Protože jsme ji zabili chemií a tím pádem tam nejsou dírky, které tam dělají červíčci, šnečci a žížaly. Takže není, kudy by se vsakovala voda a ta po půdě jede šlusem jako špičkový sjezdař na sjezdovce.

Čtěte také

Martina: Jak moc velký je problém biodiverzity našich polí? Tedy, že v ní nic nežije, ani organismy, ani mikroorganismy a tím pádem ztrácí své přirozené schopnosti, vlastnosti a přestává rodit.

Petr Havel: U nás se všechno umocňuje tím, že máme největší nepřerušované plochy polí v celé Evropě, možná srovnatelné se Spojenými státy, ale to je trochu jiná země s jinými klimatickými podmínkami.

V celé Evropské unii mizí z polí půda, ale míň, protože my máme ty velké širé rodné lány, a to by se Josef Václav Sládek divil, co jsme s tou jeho básničkou v praxi udělali.

Stát by měl podporovat soukromé zemědělce, aby se dostali k půdě

Martina: To opravdu není síla, která by to rozorala?

Traktor

Petr Havel: My politikům říkáme, že úplně nejlepší cesta je, ať podpoří lidi, kteří chtějí hospodařit tím, že se dostanou k půdě.

A ono to skutečně funguje. Já jenom řeknu jedno konkrétní číslo: v obodobí 2003 až 2013 přibylo 15 % soukromých zemědělců, fyzických osob, kteří hospodaří.

To znamená, že narostl počet lidí, kteří hospodaří jako fyzické osoby, jako sedláci, a o 16 % narostla výměra půdy, kterou v rámci ČR obhospodařují na úkor velkých podniků.

Takže to je trend, který je dobrý. My, jako Asociace, se snažíme lobbovat za to, aby stát vytvořil lepší podmínky pro lidi, kteří se rozhodnou, že budou hospodařit. Aby si mohli tu půdu vzít, pronajmout, dostat ji z těch velkých celků a tím pádem pokračovat v rozrušování krajiny.

Josef Stehlík: Soukromé hospodaření na rodinných farmách není jedinou možností. Rozčlenit ty své velké širé rodné lány mohou i velké akciové společnosti. Všichni ti, kteří obhospodařují skutečně tisíce hektarů. Mohli by to dodržovat, aniž by byli rodinnými farmáři.

Podmínky ozelenění jsou v ČR nastavené tak, že nevyhovují krajině, ale velkým zemědělcům

Martina: A proč to nedodržují, je to pohodlnější?

Josef Stehlík: Je to pohodlnější a nenutí je k tomu dotační politika našeho státu. Protože dotační politika Evropské unie je k tomu teoreticky nutí. Tam existují platby, které zemědělci mohou brát za to, že dodržují pravidla takzvaného greeningu, česky ozelenění.

Musí dodržovat nějaké parametry. Evropská unie dává greening jako obecný rámec, ale pak si jednotlivé země mohou samy nastavit konkrétní podmínky, jak ten greening naplnit. No a my jsme ty podmínky nastavili v České republice tak, že vyhovují velkým zemědělcům. A protože nevyhovují krajině, tak jsme si tak trochu sami strůjci vlastního štěstí, tedy spíše neštěstí.

Eurodotace (ilustrační foto)

Martina: A je nějaká síla, která by s tím něco udělala? Protože kdyby k tomu takzvanému greeningu došlo, tak v tu chvíli by vzniklo mnohem více remízků a mělo by to celkově ozdravný charakter na celou krajinu.

Josef Stehlík: Vítězí pohodlnost, lobby, nestatečnost politiků. Protože v okamžiku, kdy budou těm, kteří je volí, komplikovat život, tak je příště nezvolí. Čili ono je to prostě vždycky kombinace více faktorů.

Musí nastat tlak veřejnosti, která si začne uvědomovat, že když bude mít bahno ve sklepích a když se jim ztratí voda ve studních, protože půda v polích nezadrží vodu a klesnou hladiny spodních vod, tak se to začne dotýkat každodenního života všech. A myslím si, že tohle bude ten hlavní motor toho tlaku, aby se něco změnilo.

Martina: Moc děkuji za návštěvu ve studiu a děkuji vám za to, že jste nám připomněli, jak důležitá půda pro nás pro všechny je.

Pokračování rozhovoru s Josefem Stehlíkem a Petrem Havlem uslyšíte v úterý 5. července od 18:30 na Dvojce.

Záznamy pořadu najdete v Archivu pořadů.

autoři: Martina Kociánová , lah
Spustit audio