Na jihovýchodě Polska dodnes přežívá uhlířské řemeslo, teď mu ale hrozí zánik

V jihovýchodním Polsku se dodnes udrželo starodávné řemeslo - v hlubokých lesích tam uhlíři vypalují dřevěné uhlí. Milířů ale rok od roku ubývá, protože polským uhlířům stále více konkurují levné produkty z Číny a Ukrajiny. Navíc jim úřady hrozí, že budou muset platit poplatky za znečišťování životního prostředí.

Nad údolím řeky Vopienky se drží mračno bílého dýmu a vzduch čpí kouřem z bukového dřeva. V místech, kde už 70 let nikdo nežije, je to neobvyklý úkaz. Vše se vyjasní, až když se vzrostlým bukovým lesem dostáváme přímo k řece.

Čtěte také

Na malém plácku tu stojí čtyři velké ocelové válce, mají dveře a nahoře z nich ční několik komínů. Ze dvou z nich se hustě kouří. Říká se tomu vypal – místo, kde se pálí dřevěné uhlí. Patří to tu panu Juzkovi, který uhlí vypaluje už přes dvacet let.

Tuna dřeva, metrák uhlí

Pan Juzek ochotně vysvětluje, jak milíře, kterým uhlíři říkají retorty nebo bečky, fungují. Musí se nejdřív celé až ke stropu vyskládat dřevem. Nejlepší je podle pana Juzka dřevo bukové, ale hodí se i olše, bříza nebo další listnaté stromy. Těch je tady v polských Bieščadech všude plno.

Když se dým změní z bílého na hnědý, je třeba do milíře nalít vodu a přestat topit

Pak se zavřou těžké ocelové dveře a zakryje se poklop ve stropu retortu. „Čtyřiadvacet hodin se pálí, pak to dalších čtyřiadvacet hodin stydne,“ přibližuje svou práci pan Juzek. „Dáte tam přes tunu dřeva a podle toho, jakou má kvalitu, vyberete z jednoho retortu kolem 80 až 90 kilogramů dřevěného uhlí.“

Když se dým změní z bílého na hnědý, je třeba do milíře nalít vodu a přestat topit. Uhlíř musí dávat pozor na spoustu věcí, jinak se může stát, že místo dřevěného uhlí vypálí jen obyčejný popel.

Čtěte také

Tradiční způsob pálení

Ještě před čtyřiceti lety, kdy nebyly ocelové retorty a muselo se pálit tradičním způsobem v milířích obložených hlínou, bylo podle pana Juzka uhlířské řemeslo ještě náročnější.

„Všechno se muselo správně postavit, obložit milíř dřevem a neustále ho hlídat a upravovat,“ říká s tím, že o retort se už není nutné tak pečlivě starat. „Retort jen naložíte, podpálíte a zavřete,“ dodává.

Tradiční milíř je dnes už jen muzejní záležitost

Tradiční milíř hořel sedm až deset dnů a další tři dny potřeboval na vychladnutí.

Řemeslo na vymření

Bieščadské dřevěné uhlí bylo vyhlášené svou kvalitou a dováželo se až do Damašku. Renesanci starodávného řemesla přinesl boom zahradního grilování na přelomu tisíciletí. V Bieščadech tehdy bylo na 500 retortů, dnes jich zůstalo jen několik desítek.

Bieščadské uhlíře likviduje levné dřevěné uhlí z Číny a Ukrajiny. Stát uhlířům prý, jak říká pan Juzek, nijak nepomáhá. Spíš naopak.

Lesy v polských Bieščadech poskytují uhlířům dostatek dřeva

„Všichni už končí. Dřevo je drahé a uhlí levné, nevyplácí se to. Kromě toho Evropská unie ohlásila, že po nás bude chtít zaplatit za znečišťování životního prostředí. To bude definitivní konec,“ myslí si.

Z údolí řeky Vopienky už mnohé retorty zmizely. Pan Juzek zatím vydržel, ale jen proto, že má své řemeslo rád a život bez lesa, dřeva a bílého dýmu se neumí představit.

autor: KSA
Spustit audio

Související