Největší evropská poušť je černá jako bota

Stačí se projet srdcem Islandu, jak ukázal Magazín Leonardo, který se každou středu večer na Českém rozhlase Plus věnuje neživé přírodě.

Největší evropskou poušť bychom skutečně našli uprostřed Islandu. Pokrývá více jak třetinu ostrova, tedy zhruba polovinu rozlohy České republiky. Nečekejte ale, že při cestování napříč Islandem uvidíte na horizontu bílé vrcholky ledovců a pod nimi se ve zlatavém písku vlekoucí velbloudy. V islandské poušti občas prší i sněží a díky svému sopečnému původu je černá jako bota.

Původu islandských pouští se věnuje také klimatoložka Pavla Dagsson Waldhauserová, která už několik let působí na islandské zemědělské univerzitě: „Veškerý materiál na Islandu je sopečného původu. Zde velmi často dochází k sopečným erupcím, jednou zhruba za tři až čtyři roky. Při těchto erupcích většinou vysoptí nový materiál. Island je ale sám tvořen velkými vulkanickými písečnými pouštěmi, kde je sopečný materiál ještě podstatně starší.“

Vulkanické pouště patří k Islandu nejspíš už odpradávna, protože ostatně i celý ostrov vytvořilo magma, které se vylilo ze zemského pláště mezi rozestupující se litosférické desky, severoamerickou a euroasijskou. Sopečné erupce tedy k tomuto letitému materiálu jen přisypávají, ačkoli tomu tak není pokaždé, protože některé klidnější efusivní erupce jsou doprovázeny pouze výlevem lávy.

Vulkanická poušť v centru Islandu |foto: Archiv Pavly Dagsson Waldhauserové

Pojištění proti písečným škodám

Daleko častějším fenoménem než erupce jsou na Islandu písečné bouře. Island je ostrov v severním Atlantiku, kde fouká všude a bez přestání. A právě vítr je tím důvodem, proč se místní pouště řadí mezi ty nejaktivnější na světě. Pavla Dagsson Waldhauserová se je svými kolegy pokusila vyčíslit: „Dlouhodobý průměr od roku 1949 až 2011 ukázal, že dochází průměrně k 34 písečným dnům za rok. Toto je právě kuriózní číslo, protože Island se dá přirovnat ve frekvenci písečných dnů například k Mongolsku, což je území druhé největší pouště Gobi, nebo k aktivním částem Číny nebo Íránu. A naopak je to podstatně víc než v Arizoně nebo západních částech Spojených států.“

Z těchto 34 písečných dnů dosahují zpravidla alespoň čtyři takové intenzity, že není radno vycházet z domu ven. Silné větry sebou unášejí tak velké částice, že vám to může rozbít i okno u auta. Docela určitě vám to poškrábe lak na autě a neobejdete se bez masky a ochranných brýlí. „Proto i místní automobilové společnosti, které půjčují auta, nyní nově zavádějí speciální pojištění na poničení pískem při písečných bouřích,“ konstatuje Dagsson Waldhauserová.

O tom, jaký objem prachu se při takové bouři zvedne, si klimatologové dokážou udělat představu zejména na základě lapačů prachu. Představme si je jako veliké trychtýře s ploutví, která je nasměruje proti bouři. Množství nasbíraného prachu se v nich měří manuálně, citlivou elektroniku by taková bouře roznesla. Z množství zachyceného materiálu jsou potom schopni vypočítat, kolik prachu přelétlo přes jeden podélný metr. Množství, které změřili v září roku 2010 tedy dobře tři měsíce po uzavření erupce sopky Eyjafjallajökull jim vyrazilo dech.

Podobnost s Marsem

„Během 23 hodin se přes tento podélný metr přemístilo 11 tun materiálu a my jsme se snažili ve vědecké literatuře dohledat podobné číslo nebo alespoň částečně podobné číslo kdekoliv ze světa,“ vysvětluje česká klimatoložka a dodává. „A zjistili jsme, že nic srovnatelného dosud nebylo zaznamenáno, takže toto je zřejmě jedna z nejextrémnějších bouří, která byla kdy na Zemi změřena. Protože na Marsu a jiných planetách dochází k podstatně větším prachovým událostem, než u nás.“

Eyjafjallajökull vs. Sahara

Jaký objem prachu se při bouři zvedne, zjistí klimatologové díky lapačům prachu|foto: Archiv Pavly Dagsson Waldhauserové

Když klimatologové zkombinovali údaje získané z terénních měření s meteorologickými záznamy, vyšlo jim, že vítr z Islandu každý rok vyvane průměrně 30 až 40 milionů tun písku. Toto číslo představuje zhruba čtvrtinu písku, který každý rok vyvane z největší a nejaktivnější pouště světa – ze Sahary, která se rozkládá na mnohonásobně větší ploše. Při tak ohromném množství vyvanutého materiálu je víc než na místě otázka, kam islandský vulkanický písek míří a jaké to má klimatické dopady. Odpověď zná česká klimatoložka působící na Islandu:

„Z nejnovější zprávy z mezinárodního panelu pro klimatickou změnu vyplývá, že pouštní písek, například ten saharský, způsobuje, odráží sluneční záření a tím pádem se ochlazuje ovzduší a podnebí - a to už jen tím, že je uložen v pouštích. Ty tak působí jako odrazový můstek stejně jako sníh, který je bílý. Islandský vulkanický prach je ovšem tmavý, téměř černý. Podle různých optických měření jsme zjistili, že má stejné účinky na klima jako saze, které jsou považovány za aerosol nejvíce ovlivňující oteplování našeho klimatu hned po oxidu uhličitém, takže i ve srovnání s plyny.“

Důvod, proč saze a vulkanický prach atmosféru ohřívají, souvisí pochopitelně ze všeho nejvíce s jejich černou barvou, která světlo neodráží, ale pohlcuje.

Kam až se islandské částečky dostanou, není snadné určit. Pavla Dagsson Waldhauserová a její kolegové klimatologové odhadují, že ty největší částice dolétnou až do vzdálenosti tisíce kilometrů. Ty nejjemnější se pak dostanou až na desetitisíce kilometrů daleko. To znamená například přes celé Grónsko, hluboko za Severní polární kruh. Přitom právě Arktida je oblastí, která je globálním oteplováním postižena zdaleka nejvíce. Ke změnám tu dochází dvakrát rychleji než ve zbytku světa. Islandský prach na tom nejspíš ponese svůj díl viny.