Neviditelná voda, kterou musíme zachránit

Na Šumavě je 6.000 hektarů rašelinišť. V minulosti bylo odvodňováno zhruba 4.000 hektarů rašelinišť. Od konce 90. let bylo revitalizováno 590 hektarů rašelinišť.

Na celé Šumavě je přibližně 6.000 hektarů rašelinišť. Nejznámější a také nejnavštěvovanější z nich jsou Jezerní slať u Horské Kvildy, Tříjezerní slať nedaleko Rokyty, Chalupská slať u Borových Lad nebo Soumarské rašeliniště na jihu Šumavy.

„Rašeliniště na člověka normálně působí, jako kdyby do naší krajiny nepatřila. To je způsobené tím, že rašeliniště je takovým pozůstatkem krajiny z konce dob ledových. Kdysi, 9.000 let zpátky, takto vypadala krajina ve střední Evropě. Po té, co ji zarostl les v následujících tisíciletích, tak vlastně na těch nejextrémnějších, silně zavodněných stanovištích, mokrých stanovištích, velmi často vysoko v horách a na kyselých horninách, se uchovaly tyto severské typy biotopů,“ seznamuje s historií vzniku rašelinišť botanička správy Národního parku Šumava Iva Bufková.

Tip:
Informační středisko Správy NP Šumava na Svinné Ladě, nedaleko Borových Lad, je celé věnováno rašeliništím, kde se dozvíte třeba i to, jak rašeliniště vzniká. Nedaleko něj leží jedno z nejznámějších a nejkrásnějších rašelinišť na Šumavě, Chalupská slať.

K rašeliništím se lidé v minulosti chovali hodně macešsky. Jednak je ve velkém těžili, což je znatelné například na Chalupské slati a také je razantně odvodňovali. Téměř dvě třetiny, z přibližně 6000 hektarů rašelinišť, byly v minulosti odvodněny. S vysoušením se začalo už v 19. století, ale nejsilnější zásahy byly provedeny v 70. a 80. letech minulého století. Hlavním důvodem odvodňování bylo především zvýšení produkce dřeva z lesa nebo údržba zemědělské půdy. Jenže každé odvodnění rašeliniště poškozuje. Pokud je dostatečně silné, může rašeliniště v průběhu několika desítek let i zaniknout a kromě jedinečného biotopu tak zmizí i plocha, která působí jako přirozená zásobárna vody hlavně v obdobích sucha.

Rašeliniště přitom není jenom vegetace na povrchu, která nám připomíná tundru nebo tajgu, ale především je rašeliniště takový zvláštní svět, který si vlastně z větší části tvoří samy mokřadní, rašeliništní rostliny. Pod povrchem není normální půda, ale je tvořené, řekněme hromadou nerozložené rostlinné hmoty, která právě tvoří těleso rašeliniště.

Správa Národního parku Šumava už od konce devadesátých let minulého století revitalizuje rašeliniště a navrací jim tak jejich původní funkci. Dosud se podařila obnovit více než čtvrtina ze 2000 hektarů rašelinišť, která jsou pro revitalizaci vhodná. A i díky tomu se návštěvníci budou moci dál těšit a možná i trochu bát té temné atmosféry, kterou tyto typy mokřadů umí navodit.

Zajímavost:

Na rašeliništích se vyskytuje několik druhů masožravých květin, které dokáží přežít v jinak na živiny chudém biotopu. Mezi nejznámější patří rosnatka okrouhlolistá nebo tučnice česká.