Obchodník s čajem, který založil globální klimatologii

Jméno Jamese Crolla, skotského badatele z viktoriánské éry, zní povědomě nejspíš jen geologům nebo astronomům. Zasloužil by si ale rozhodně širší uznání. Platí totiž za zakladatele globální klimatologie. Jako vůbec první si povšiml toho, že velké klimatické změny na Zemi mají zejména astronomické příčiny. Jinými slovy, uvědomil si, že příchodům a odchodům dob ledových nikdy pořádně neporozumíme, pokud nevezmeme v potaz vzájemnou pozici Slunce a Země.

Naše planeta obíhá po eliptické dráze, jejíž výstřednost se mění každých 22 000 let. K takové periodě Croll dospěl svými složitými konstelačními výpočty, v nichž se propočítal celé tři miliony let nazpět. Jeho nadčasové myšlení potvrzuje i paleoekolog Petr Pokorný z Centra pro teoretická studia: „Croll předpokládal, že pokud se elipsa promění, může to mít za následek růst ledovců nebo sněhové pokrývky. Zvětšení bílé plochy s sebou nese také vyšší odrazivost, v jejímž důsledku dochází k pozitivní zpětné vazbě. To znamená, že čím je chladněji, tím více je sněhu. A čím více je sněhu, tím je chladněji. Doba ledová se tak prohlubuje, a teprve když se Země dostane na své elipse do protifáze, ledovce roztají a začne doba meziledová.“

Naše Země už není žádné batole

Takový závěr dnes překvapí málokoho. Současná věda má za to, že poslední doba ledová skončila před 10 tisíci let a od té doby trvá zatím poslední interglaciál, tedy doba meziledová. Jenže dnes mluvíme o dobách ledových v množném čísle s naprostou samozřejmostí. A třebaže je to těžko představitelné, víme, že naše Země je stará zhruba 4,5 miliardy let. Paleoekolog Petr Pokorný ovšem připomíná, že Crollovi současníci si Zemi představovali více méně jako batole: „V tehdejší vědě panovala představa, že doba ledová byla pouze jedna. Tuto představu ještě upevňovaly biblické výklady o velmi krátké historii naší planety. Lidé odhadovali její stáří zhruba na 6 tisíc let, což je z dnešního pohledu zcela mimo reálná měřítka.“

Glaciální a interglaciální podmínky při nejvyšší excentricitě oběžné dráhy Země, Croll 1875|foto: Cryology and co.

Croll své myšlenky shrnul ve dvou základních dílech vydaných v letech 1875 a 1885. Jeho poznatky ale zapadly a na padesát let zůstaly bez následovníka, než na ně navázal srbský matematik Milutin Milankovič. Oběma dala věda za pravdu až v šedesátých letech minulého století, kdy se jejich teoretické výpočty ověřily v praxi. „Američtí vědci jako první vyvinuli velmi náročnou technologii, která jim umožnila navrtat usazeniny na dnech oceánu,“ vysvětluje Petr Pokorný. „Tyto usazeniny přitom představují důležitý záznam, který vypovídá nejenom o vývoji teplot v oceánu, ale i o prašnosti na kontinentech.“

Jak fungovala viktoriánská věda

Logo|foto:Český rozhlas

Crollův příběh přitom není fascinující jen tím, že dokázal předpovědět to, co věda potvrdila až se stoletým zpožděním. Pocházel z takových poměrů, že by si u něj na vědeckou kariéru nevsadil nejspíš vůbec nikdo. Školní docházku ukončil už ve třinácti letech a začal se živit postupně jako hoteliér, pojišťovací agent, uklízeč a obchodník s čajem. Ve fyzice a astronomii se vzdělával v ústraní, sám, ve volných chvílích, ovšem s takovým zápalem, že mu to vyneslo placené místo ve skotské geologické službě a později i členství v Royal Society. Podle Petra Pokorného je Croll typický příklad toho, jak věda ve viktoriánské době fungovala: „Když ho srovnáme například se známějším Charlesem Robertem Darwinem, můžeme nalézt některé paralely, například špatný zdravotní stav nebo zájem o teologii. Jsou zde ale i rozdíly, především v sociálním postavení. Zatímco Darwin se narodil do bohaté rodiny, absolvoval mnoho let studií a následně se zúčastnil slavné cesty na lodi Beagle, James Croll se nikdy zcela nedokázal vymanit z chudoby, do které se narodil. Což byl typický rys viktoriánské doby, kdy bylo sociální meze velmi těžké překročit.“