Obracíme město naruby, a tyto ruby zkoumáme, vysvětluje vedoucí projektu Vágní terén

„Takový kus krajiny na vás působí různým způsobem,“ uvedl v Magazínu Leonardo sociální antropolog Radan Haluzík, vedoucí projektu Vágní terén zaměřeného na výzkum planých nebo nefunkčních míst ve městě.

Vágní terén se v čase mění, často také v souvislosti se společenskými a politickými změnami. „Víme, že v současné postindustriální a postkomunistické době máme těch vágních terénu hodně.“

Prázdná místa vznikají jako mezery mezi jednotlivými městskými funkcemi. „Máte třeba funkční zahrádkářskou kolonii, pak je mezera a hned vedle je třeba panelové sídliště,“ popisuje Haluzík příklad mezery v prostoru.

„Pak ale jsou mezery v čase, kdy máte třeba lom, který přestane sloužit, pak třicet let nikdo neví, co s tím, takže zaroste, ale za třicet let přijde podnikatel a postaví tam bazén. I bazén ale časem přestane plnit funkci a je tu další mezera,“ doložil na příkladu místa pod pražským Barrandovem antropolog.

„Náš projekt zkoumající Vágní terén je transdisciplinární. Pracují na něm urbanisté, architekti, biologové, filozofové, sociální antropologové, silná skupina archeologů, která totéž řeší ve středověkém a raně novověkém městě, ale i umělci, spisovatelé a výtvarníci.“

Podle něj nám tento vývoj ukazuje, že městský prostor nikdy není gumový a jednotlivé funkce nikdy nemohou přiléhat dokonale k sobě. „A tehdy vzniká prázdný prostor.“

Vědce zajímá, co tyto prostory jsou, jak takový prostor žije, jaké aktivity se tam odehrávají. „Donedávna se nikdo městu nevěnoval jinak, než z hlediska toho, jaké funkce v něm mají být. Tyto mezery mezi funkcemi ale nikdo nestudoval. My se snažíme převrátit město naruby a zkoumat tyto ruby,“ objasnil expert.

„Silná skupina biologů účastnících se projektu například ukazuje, že ve vágním terénu je velké množství zvířat a rostlin. Zatímco všude kolem jsou pole řepky, pšenice a lesy se smrkovou monokulturou, města jsou dnes paradoxně cennou oázou života v krajině,“ konstatoval Radan Haluzík.