Philalethes a Pantaleon
Soudě dle jmen, jako by šlo o divadelní kus. Je to však skutečný příběh, jenž se odehrál v 17. století a který vědci začínají rozplétat až nyní. Jeho tématem je alchymie – pokusy uměle vyrobit zlato.
Pod jménem Philalethes se v polovině uvedeného století objevily velmi úspěšné spisy, autor však zůstával neznámý. Až koncem minulého století se podařilo prokázat, že to byl George Starkey (1628–1665), rodák z dnešních Spojených států, tehdy anglické kolonie, který přicestoval do Anglie, aby tu pokračoval ve svých alchymických pokusech. Popsal je, ale po svém, tedy utajovaně, nesrozumitelně. Jeho návody však lákaly, protože popisoval, jak připravit mercurius philosophorum, substanci, která měla ve směsi se zlatem vytvořit kámen filozofů, agens transmutující obecné kovy v drahé.
Nesnáz byla, a dodnes je, v tom, že terminologie návodů není srozumitelná – měla se použít rtuť, což vcelku očekáváme, ale také „ohnivý drak“ a rovněž Saturnia. Po řadě operací měl vzniknout „pravý chaos“, látka prý kovové podstaty, ale těkavá. Návod je zkrácený; sotva kdo by ho dnes následoval. Podrobnou analýzou Starkeyových děl, a zčásti opakováním jeho pokusů, dospěli odborníci k závěru, že se tento muž pokoušel s největší pravděpodobností vyrobit amalgám antimonu, což však nejde. Nakonec to, co připravil, byla zřejmě slitina antimonu, stříbra a rtuti. Nicméně tento i další návody se těšily mimořádné pozornosti.
Jedním ze zájemců o ně byl vévoda Friedrich I. von Sachsen-Gotha-Altenburg (1646 – 1691), jenž se od roku 1676 až do smrti věnoval s mimořádným zaujetím alchymii. Nejbližším spolupracovníkem a pomocníkem mu byl jeho osobní lékař Jakob Friedrich Waitz (1641 – 1723). Vévodův zájem o alchymii se zrodil během návštěvy Vídně, kde se na rakouském císařském dvoře dozvěděl o úspěšné transmutaci. Roku 1675 ji provedl císařův Hof-Chymikus Wenzel Seiler (?1648 – 1681), snad rodák z Čech, když prý proměnil cín ve zlato. O dva roky později uskutečnil další mimořádně pozoruhodnou transmutaci, o níž šla zvěst mezi vzdělanci celé Evropy.
Vévoda Friedrich nechal zahájit experimenty, tehdy na základě textů Philalethových, když mu jeho lékař sdělil, že jakýsi Pantaleon vydal spis, v němž kritizoval tvrzení zmíněného alchymisty a tvrdil, že postup musí být jiný. Vévoda proto začal prostřednictvím svých kontaktů pátrat po Pantaleonovi, až se mu v posledku ozval Pyrophilus, prý Pantaleonův přítel a slíbil poskytnout informace. Celá tato historie ukazuje jednu stranu evropské alchymie, kdy se alchymisté nejednou skrývali v anonymitě, aby se nestali terčem nežádoucího zájmu. Výsledkem bývala i tak groteskní situace, jakou líčíme.
Díky doktoru Waitzovi se podařilo kontaktovat Pyrophila, jenž, jak se dalo očekávat, byl současně Pantaleonem, a ve skutečnosti to byl lékař a alchymista Franz Gassmann, o němž však není mnoho známo. V roce 1677 však ve Vídni změnil identitu na barona Friedricha Siegmunda von Gastorf. Ví se jen, že pod jménem Gassmann napsal snad dvě alchymická pojednání. Podstatné je, že ho vévoda Friedrich pozval a Pantaleon slíbil radu.
Skutečně začal posílat návody, přičemž, jak se teprve nedávno ukázalo, vévoda, případně dr. Waitz, vyměnili s alchymistou snad stovky dopisů. Jejich obsah je složitý a má dnes nemalou cenu pro historiky alchymie. Podstatné je, že si Pantaleon nechal svou poradní činnost dobře zaplatit – podle zachovaných dokladů dostal asi 60 000 tolarů (dnes to historikové přepočítali na ekvivalent deseti milionů euro), ovšem z korespondence vyplývá, že se pokusy nedařily, a to navzdory tomu, že je vévoda nechal provádět s veškerou pečlivostí. Sám po léta vedl laboratorní deník, Diarium Chymicum. Dokonce nechal postavit alchymickou pec ve svém pokoji a sám nocoval ve vedlejším přístěnku, aby mohl kdykoli zkontrolovat průběh pokusu.
Z deníku vyčteme, že některé pokusy spočívaly v nepřetržitém zahřívání patřičné směsi desítky dní, úspěch se však nedostavoval. V dochované korespondenci se vévoda například táže na vhodnou teplotu pece, což byl problém v době, která neznala teploměr. Kromě toho, čistota používaných chemikálií bývala problematická, takže například barevné efekty se lišily pokus od pokusu. To bylo pro pokusy alchymistů obecně příznačné. Nakonec se dr. Waitzovi povedlo to, co se v té době začalo těšit větší pozornosti – připravil v baňce „strom Diany“. To je stříbro vykrystalované z roztoku jeho soli do podoby dendritických krystalů připomínajících rozvětvený keřík. Nutno přiznat, že to tehdy nebylo právě snadné, ovšem kámen filosofů to v žádném případě nebyl, což dr. Waitz věděl.
Tehdy už vévodovi docházela trpělivost a roku 1683 dopisem do Vídně skončil kontakty s Pantaleonem-Gassmannem. Ale nepoučil se a v alchymických pokusech pokračoval. Až v posledních letech se začíná studovat bohatá vévodova korespondence, jeho diarium, a odborníci se rovněž pokoušejí experimentálně zjistit, co vlastně tento šlechtic a jeho pomocníci dělali. To je jedna stránka této poněkud bizarní historie. Druhou je konstatování, že víra v možnost transmutace obecných kovů v drahé žila ještě koncem 17. století, přestože v předchozích patnácti stoletích v tom nikdo neuspěl.
Do světa alchymie s námi můžete vstoupit také v aktuálním vydání Magazínu Leonardo - Civilizace s premiérou 24. října ve 21:40.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
