Plachetnice Niké vznikala v panelákové kuchyni, později s ní český mořeplavec obeplul svět

„Projel jsem celou korálovou bariéru. Tenkrát byly medúzy, o kterých se ještě nevědělo, které zůstanou třeba na pláži za odlivu a jsou jedovaté. To šlápnete a jedete. Já se tam brouzdal bosou nohou a živil se lovem,“ vzpomíná pro Radiožurnál Richard Konkolski u své lodi v Národním technickém muzeu.

Moc ho těší, že plachetnice Niké, kterou v roce 1972 vlastníma rukama dokončil po čtyřech letech práce, stojí vedle tatraplánu a automobilu Václava Havla. Mořský vlk a držitel několika rekordů tvrdí, že v životě musí mít člověk štěstí a umět se chytit příležitosti.

Jeho život byl plný dobrodružství a překážek, které ale uměl překonat. „U ostrova Svatá Helena, to jsem končil plavbu, měnil jsem plachtu, nad ránem při výměně přišel větrný poryv. Neměl jsem to všechno ještě pořádně upevněné, otřesem se uvolnilo jedno ráhno na stěžni, což byla tyč 10 centimetrů, čtyři metry dlouhá s kováním.

„Zasáhlo mě do tváře. Rozťalo mi ret, odťalo dáseň, vidíte, že mám černé zuby, vyrazilo mi zuby, které jsem si zatlačil zpět. Mohlo mě to klidně srazit do moře. Přišel jsem k sobě, když jsem byl v kajutě, klečel na zemi a měl před sebou skříňku s léky a do toho mi tekla krev. Než jsem se vzpamatoval, trvalo to půl hodiny. Pak jsem byl schopen normálního orientovaného pohybu. Vyšel jsem na palubu a tam všechny plachty spuštěné, všechno zavázané, sice všechno od krve, ale prostě zabezpečené. To nevím, jak jsem udělal,“ popisuje Konkolski.

Zažil několikrát i převrácení lodi nebo vyhození z paluby. Musel loď i doplavat, aby ji neztratil a neutopil se. Na lodi vozil lékárničku s jehlou a nití, rány si sešíval sám. Když měl horečku, prostě počkal, až odezněla. Svá dobrodružství přežil. „Měl jsem dvě srážky s loděmi,“ dodává.

Plachetnice Niké v Národním technickém muzeu|foto: Zuzana Filípková

Příběh plachetnice

Richard Konkolski se jachtingu sportovně věnoval od 16 let. Po první cestě kolem světa se v roce 1976 vydal na druhý závod, ve kterém skončil na druhém místě. Třetí plavba přes Atlantik trvala už jen 21 dní. Plachetnici Niké stavěl čtyři roky a několik let předtím se na vše připravoval.

„Je z roku 1972, zažila toho velmi mnoho. Ta výstava se taky jmenuje Příběh plachetnice Niké, protože její vznik je úžasný. On si ji začal stavět v paneláku v kuchyni, vyřezával žebra, potom pokračoval ve sklepě paneláku. Potom tu loď, protože chtěl reprezentovat Československo a byl tady socialismus a nemohl reprezentovat na soukromém plavidle, musel darovat továrně. Potom reprezentoval. Pak si postavil po dalších plavbách ještě větší plachetnici Niké II. Ta zůstala v socialistickém vlastnictví, z toho se dostala do soukromých rukou a stalo se, že v Chorvatsku při nějaké rekreační plavbě ji potopili. Byla zničená, ztracená. Zaplaťpánbůh, chorvatské úřady přinutily tehdejšího majitele, aby ten vrak vyzvedl ze dna,“ říká ředitel muzea dopravy Arnošt Nezmeškal.

Jak vzpomíná Konkolski, v době, kdy loď stavěl, musel umět asi sto řemesel najednou a hlavně nějakým způsobem v tehdejším socialistickém Československu najít materiál. „Nebyla vodovzdorná překližka, ale byla letecká překližka pro modeláře. A to byly pláty metr dvacet na metr dvacet. Takže jsem si třeba v Ostravě objednal deset kusů překližky, což bylo dost. Kus stál asi 120 korun, což tehdy bylo hodně peněz, když jste vydělávali tisícovku. Samozřejmě jsem čekal půl roku. Měl jsem štěstí, že to byl obchod schopen získat. A pak jsem jel na kole do Ostravy, překližky jsem dal na pedál, uvázal ke kolu a z Ostravy to tlačil do Bohumína, což je řekněme 12 kilometrů,“ vzpomíná Konkolski.

Po roce 2000 získala Niké Český svaz jachtingu, který ji opravil. O čtyři roky později ji zakoupilo Národní technické muzeum do svých sbírek. Niké a další předměty, které provázely mořeplavce na cestách, uvidíte v muzeu do konce roku. Konkolski, který žil dlouhá léta v emigraci, se před dvěma lety s rodinou vrátil do České republiky. Plachetnice Niké zůstane v Národním technickém muzeu v Praze do konce roku.