Politická filosofie: Locke, Hobbes, Rousseau a teorie společenské smlouvy

19. duben 2014

Státy vznikají na základě společenské smlouvy mezi vzájemně rovnými, svobodnými jedinci, kteří postupně část svých práv přenesli na panovníka…

Za jednu z nejmladších věd vůbec můžeme považovat politologii, která jako taková byla ustavena až po druhé světové válce. Navazuje nicméně na bohatou tradici politické filosofie, která od dob antiky řešila témata jako politická moc či ideální stát. Myšlenky jednotlivých autorů se lišily podle období, v jakém vznikaly, a tedy i podle jejich osobních zkušeností. Měnící se politické parametry novověké Evropy daly vzniknout jedné z nejzajímavějších teorií v této disciplíně, a sice teorii společenské smlouvy. Ta se zabývá tím, jak a proč vznikly státy a jak by měly být uspořádány. Mezi hlavní představitele patří dva Angličané ze 17. století – John Locke a Thomas Hobbes – a Francouz ze století osmnáctého – Jean Jacques Rousseau.
Začněme nejdříve tím, co všechny spojuje. Je to předpoklad vzniku státu na základě společenské smlouvy. Smlouvy mezi vzájemně rovnými, svobodnými jedinci, kteří před vznikem státu žili v tzv. přirozeném stavu. Část svých práv následně přenesli na panovníka, který měl za úkol koordinovat celkové společenství pro maximalizaci blaha všech. Hlavním smyslem přitom byla kolektivní obrana. Proto může následně panovník, resp. stát například vybírat daně.

Hobbes a Locke se však už rozcházejí v tom, kam až sahá pravomoc takto ustanoveného panovníka. Locke tvrdí, že panovník může jednat jen v rozsahu společenské smlouvy a pokud se jí zpronevěří, mají de facto svobodní jedinci přirozené právo ho svrhnout coby diktátora. Tyto myšlenky tvoří základ konstituční monarchie. Hobbes jako svědek hrůz občanské války tvrdí, že v přirozeném stavu je člověk člověku vlkem a panovník má proto využít téměř všech prostředků k tomu, aby zabránil anarchii. Jím reprezentovaný stát tak má absolutní, vševládnou moc nad svými poddanými, přičemž každá z jeho složek je jako jeden z orgánů velkého organismu; organismu zvaného Leviathan. Taková interpretace podporuje absolutní monarchii a diktatury vůbec.
Naprosto svérázné pojetí společenské smlouvy představil v době osvícenství Rousseau. V příkrém rozporu s myšlenkovým mainstreamem prohlásil stát za instituci negativní, resp. horší, než byl přirozený stav. Ten si představoval jako idylickou harmonii mezi lidmi – ušlechtilými barbary, kteří sice nebyli civilizovaní, zato však byli morálně nezkažení. Civilizace a stát jako organizovaná, nepřirozená nerovnost vznikla tehdy, když méně ušlechtilí barbaři začali shromažďovat více majetku, než jim příslušelo, a to na úkor druhých. Počátky všeho civilizačního zla tedy Rousseau vidí v soukromém vlastnictví. Tím se ostatně stane inspirací pro jednoho velkého myslitele století devatenáctého, jistého Karla Marxe.