Pozapomenutí spoluobjevitelé

2. srpen 2015

Objevení Austrálie – 1770, James Cook. Vynález parního stroje – 1765, James Watt. To jsou jen dvě položky z oblíbeného “ telefonního“ seznamu, který se žáci a studenti učí v hodinách dějepisu nazpaměť. Jenže, jak postřehli sociologové vědy, existence tzv. singletona, tedy osamoceného objevitele nebo vynálezce, je v historii vědy opravdu vzácností.

Daný objev nebo vynález si může daleko častěji plným právem nárokovat hned několik badatelů. Těm druhým, třetím a dalším pozapomenutým spoluobjevitelům se věnuje následující seriál redaktorky Terezy Burianové.

Objevy a vynálezy, pod kterými je podepsáno jen jedno jediné jméno, přišly na svět většinou náhodou. Takto se zrodil penicilin, očkování proti vzteklině a snad i gravitační zákon ve chvíli, kdy na rozespalého Newtona spadlo pověstné jablko ze stromu. Ve většině ostatních případů si nárok na autorství může dělat hned několik badatelů a myslitelů. Jejich počet záleží samozřejmě na tom, jak si objev vůbec definujeme.

Příběh první: kyslík

Obzvlášť ilustrativní je v tomto ohledu příběh objevování kyslíku. Třebaže jde o nejrozšířenější prvek na Zemi, bez něhož by život nebyl možný, spadá jeho objevení až do druhé poloviny 18. století. Bližší datace ale není jen tak. Můžeme za objevitele označit toho, kdo jej jako první izoloval bez bližšího určení? Nebo toho, kdo si uvědomil, že vzduch je sloučeninou a kyslík jednou z jeho součástí? Nebo až toho, kdo jej dokázal vytrhnout ze zažitých paradigmat a teorií? Neexistuje jednoznačná odpověď, a tak se v tomto kyslíkovém dramatu objevuje jmen hned několik.

Příběh druhý: periodická tabulka prvků

Kyslík je jen jedním z prvků, které se koncem 18. století podařilo objevit. Doba chrlila stále nové a nové, a tak se dá bez veliké nadsázky říct, že doba byla těhotná myšlenkou tyto prvky nějak systematicky uspořádat. Periodická tabulka se právem přiznává Dmitriji Ivanovičovi Mendělejevovi, ale tento ruský chemik rozhodně nebyl jediným, kdo si povšiml jejich pravidelně se opakujících vlastností.

Příběh třetí: sluneční skvrny

Pro většinu objevů platí, že pro ně musí nazrát čas. Ovšem v případě objevu slunečních skvrn muselo nazrát i samotné Slunce. Skvrny na něm se totiž objevují nepravidelně a nepředvídatelně, zkraje 17. století – tedy zrovna v době, kdy se rodí první dalekohledy – se však vyrojily ve velkém. O prvenství jejich objevu se přetahují hned tři muži.

Příběh čtvrtý: derivace

Spoluobjevitelé mezi sebou vedou nezřídka boj na život a na smrt – což platilo už v době, kdy ještě neexistovaly patenty, patentové úřady ani poplatky za jejich užívání. Barvitě to ilustruje spor o prvenství objevení derivace, který mezi sebou vedli dva velikáni 17. století, Angličan Isaac Newton a Němec Gottfried Wilhelm Leibniz. Ani Newton, ani Leibnitz však nepřišli na derivaci jen tak, mávnutím kouzelného proutku. I v tomto případě platí, že jim půdu k tomu připravilo a zkypřilo hned několik předchůdců a že doba byla na diferenciální počet opravdu zralá. Výjimečný je tento případ ale tím, že k cíli oba matematici dospěli ze zcela opačných konců. Asi jako kdybyste se vypravili hledat cestu z Atlantiku do Pacifiku. A jednu výpravu vyslali k argentinským a druhou ke kanadským břehům.

Příběh pátý: evoluční teorie

Naštěstí ne všechny paralelní objevy končí nevraživostí. Za jakýsi happyend bychom mohli považovat zformulování evoluční teorie. Tu si už automaticky spojujeme s Charlesem Darwinem, v posledních letech se ale určitě rehabilitace dočkal i „druhý“ objevitel přirozeného výběru, britský přírodovědec Alfred Russel Wallace.

Příběh šestý: senilní plaky

Podobnou rehabilitaci jako Wallace by si zasloužil i Oskar Fischer, pozapomenutý pražský psychiatr a neuropatolog židovského původu a německé národnosti. Počátkem 20. století propadl - podobně jako spousta dalších tehdejších psychiatrů - kouzlu neuropatologie. Trávil tak hodiny a hodiny pitváním mozků, jejich rozřezáváním, detailním zkoumáním pod mikroskopem a zakreslováním. Už v roce 1907 sepsal precizní a rozsáhlé studie senilních plaků v mozkové kůře dvanácti pacientů. Toto degenerativní onemocnění bylo ale nakonec pojmenováno po Aloisi Alzheimerovi, který ve stejném roce popsal případ jediný, případ Augusty D.

autor: Tereza Burianová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.