Příběh Jaroslava a Karla Evaldových aneb České nebe v praxi

Příběh rodiny Evaldových připomíná další z výrazných aspektů první světové války, který zaznívá i ve hře Divadla Járy Cimrmana České nebe v monologu sv. Václava: „ Němci bojují v německém vojsku, Francouzi ve francouzském, jen Češi musí mít nějaké extrabuřty. Nedej zahynouti, ale komu?“ Zvláště v Rusku se vojáci nechávali i dobrovolně zajímat, protože se jim nechtělo bojovat proti národu, ke kterému měli blíž než k Rakousko-Uhersku. V mnoha rodinách bojovali muži na obou frontách, za Rakousko-Uhersko i proti němu. Rodinám zbývalo jen jediné, modlit se, aby se všichni v pořádku vrátili domů.

Co bratři prožívali v boji? Jak probíhalo Jaroslavovo zajetí? Jak se Jaroslav nakonec dostal k legiím a do Francie? Jak rodina zvládala období války? Jak probíhalo Karlovo léčení po zranění? Co se s bratry dělo po první světové válce? Nejen na tyto otázky uslyšíte odpověď ve vyprávění Plk. Mgr. Michala Buriana, Ph.D. z Vojenského historického ústavu.

Jaroslav narukoval k pražskému c. a k. pěšímu pluku č. 28, když mu bylo 20 let. Na frontu do Karpat odjel v závěru roku 1914 a už 4. 2. 1915 padl do ruského zajetí v prostoru Dukly. V březnu 1917 se přihlásil do československých legií v Rusku a se skupinou kapitána Husáka odjel do Francie, kde byl zařazen k 21. čs. Střeleckému pluku. Účastnil se bojů u Vouziers a Terronu. Do země se vrátil 15. ledna 1919 a nadále sloužil jako voják v Milovicích, Šumperku a Děčíně. Dosáhl hodnosti majora. Osudy země mu nikdy nebyly lhostejné, jak dokázal také během druhé světové války, kdy se zapojil do odbojové činnosti. V únoru 1940 byl zatčen gestapem a o tři roky později v Berlíně- Plötzensee popraven.

O dva roky mladší Karel narukoval také ve svých 20 letech, kdy přerušil studia na Právnické fakultě České univerzity. Jako jednoroční dobrovolník si zvolil slovanský útvar – c.k. zeměbranecký pěší pluk č. 23 v Zadaru. Po absolvování školy pro záložní důstojníky v Záhřebu se se svou jednotkou přesunul na frontu ke Gorici. Válku málem nepřežil, protože při 11. sočské ofenzívě byl zasypán po výbuchu dělostřeleckého granátu. Po 7 měsících léčení se vrátil na frontu na Piavě a brzy se přesunul do Tyrol k útočnému praporu 22: střelecké divize. Do konce srpna pak bojoval uprostřed hor na Passo Tonale. Karel se do země vrátil dříve než bratr, už 13. listopadu 1918, ale jen o den později se přihlásil k I. pluku Stráže svobody, se kterým odjel bojovat na Slovensko. Tam také dostudoval práva a po okupaci se stal soudním radou v Táboře. Další osudy měli s bratrem takřka stejné. Karel se zapojil do odbojové činnosti, několikrát byl zatčen gestapem a nakonec odsouzen k trestu smrti. V Berlíně – Plötzensee byl popraven 3 měsíce po svém bratrovi.

Nováčci ve Velké válce
Osudům mladých rekrutů ve Velké válce patří srpnový seriál Magazínu Leonardo Civilizace, kde s pracovníky Vojenského historického ústavu nahlížíme do dopisů i archivních materiálů.